Článek
Soudružka europoslankyně klečela u nohou Vladimira Vladimiroviče Putina, zoufale plakala a tiskla svůj obličej k nohavicím (neplést s Jaromírem Nohavicou, držitelem Puškinovy medaile za šíření přátelství mezi národ) jeho kalhot.
„Pane prezidente, dělejte něco, zachraňte svět!“ plakala naše soudružka eurposlankyně, zatímco Vladimir Vladimirovič Putin nehybně stál, hledě z kamsi z okna v pátém patře, „zastavte okamžitě to šílenství, dokud je ještě čas, moc vás prosím! Končící nemocný politik, který o sobě už ani neví, ovládá ho jeho okolí, nás zatáhne do jaderného konfliktu, ve kterém ve zlomcích sekund mizí najednou celá města i státy.
Musíte tomu zabránit, pane prezidente, ve jménu míru, ve jménu života, ve jménu boje proti sociální nespravedlnosti a fašismu!“
A pláč a zoufalé prosby soudružky europoslankyně byly vyslyšeny!
Do její blonďaté kštice konejšivě zajela ruka Vladimira Vladimiroviče a odněkud shora bylo slyšet jeho moudrý hlas: „Neboj se, moje milá! Zastavím to šílenství! V případě eskalace agresivních odpovíme stejně rozhodně a věcně. Odpálíme rakety s jadernou hlavicí na Českou republiku a bude zase mír, na celé zeměkouli bude mír, protože na celé zeměkouli už nebudou žádní lidé, jen ruský Svatý duch se bude vznášet nad tou pustinou!“
„Ó pane můj, já jsem věděla, že zachráníte svět před jaderným konfliktem! Odpalte ty rakety, jen ať je zase mír!“ vydechla slastně soudružka Konečná a od samé radosti se svým chrupem zahryzla do lýtka Vladimira Vladimiroviče Putina.
Ale ten se vůbec nepohnul, držel se statečně jako skutečný chlap…
