Článek
Kremelský bunkr Vladimira Vladimiroviče je příjemně vyhřátý. Aby taky ne, když Vladimir Vladimirovič jen pár minut před mým příchodem sám přihodil do rozpálené pícky, která se v ruských domácnostech tradičně nachází uprostřed místnosti, další bytelné březové poleno, které si o to přímo koledovalo.
„Buďte dlouho zdráv, Vladimire Vladimiroviči, jak se daří?“ ptám se hostitele, uvelebeného na palandě sbité z hrubých prken a stojící hned vedle pícky.
„Daří se nám dobře, díkybohu,“ usměje se Vladimir Vladimirovič a vleže luskne svými prsty, „naše ekonomika už předehnala válečné ekonomiky Německa a Japonska za druhé světové války, která ovšem pro nás, pro Rusy neexistuje, protože my uznáváme jen Velkou vlasteneckou válku.
Tolik zbraní tehdy nevyrobilo ani Německo a Japonsko, kolik jich v našich továrnách a v našich kolchozech vyrobíme my teď. Pánbůh zaplať za tu třetí světovou válku, co jsem vyvolal kvůli životnímu prostoru pro nás, pro Rusy, abychom měli kde bezpečně žít ve svornosti a bratrství se sousedními národy.
Nikdy nebylo Rusko silnější než nyní, za mě, naši raketu Orešnik nikdo nesestřelí!
Mohl byste mi, prosím vás, podat ten talíř, co se nahřívá na peci?“
„Samozřejmě, Vladimire Vladimiroviči, tu jej máte!“ podávám Vladimiru Vladimiroviči zahřátý talíř, který si přiloží na břicho.
„Doporučují mi to lékaři, abych si přikládal zahřáté talíře na břicho,“ vysvětlí mi Vladimir Vladimirovič a dodá, „mají pravdu. Je to velmi příjemné, když si člověk přikládá na břicho zahřáté talíře.“
„Ano, věřím, že to musí být velmi příjemné, už dlouho to chci taky vyzkoušet,“ přikývnu a posadím se na kraj palandy, „proč jsem přišel, Vladimire Vladimiroviči? Nesu vám potravinové lístky, abyste nám nezemřel hladem. Poslal mne za vámi Rottenberg, má o vás velkou starost, je to dobrá, typicky ruská duše, raději si sám odtrhne od huby, než abyste nám pošel hladem, Vladimire Vladimiroviči.
Tu jsou, Vladimire Vladimiroviči, zajděte si někam na pohankovou kaši, třeba do Kaliningradu, tam je spousta skvělých jídelen.“
Vytáhnu z kapsy potravinové lístky od Rottenberga a položím na talíř, kterým si Vladimir Vladimirovič nahřívá svoje břicho.
Hladový nebožák se dojetím nezmůže ani na slovo, jen mi dlouze líbá moji ruku, tiskne k ní své rty, trochu kostnaté a vyzáblé, ale vroucí, jako rty každého ruského člověka…
