Článek
Sotva mě může někdo na sociálních sítích při sdílení tohoto článku obvinit ze zaujatosti. Otevřeně prohlašuji, že Sparta je můj suverénně nejneoblíbenější fotbalový klub v historickém prostoru Střední Evropy (druhým nejneoblíbenějším je pak uherská Dunajská Streda) už takřka půl století.
Nikdy jsem nic Spartě nepřál, žádný její domácí, ani evropský úspěch, a řečičky o tom, že je to dobré pro český klubový koeficient si strčte laskavě za klobouk. U Sparty uznávám jedině prohru a nic jiného. To je, byla a bude moje životní filosofie, které se nikdy nevzdám, ze které nikdy neustoupím ani o píď.
I proto k mým největším sportovním zážitkům patří i slavná a opravdu nezapomenutelná prohra Sparty s bulharským mančaftem Sredec Sofia v tehdejším PMEZ, proti kterému je nynější opěvovaná Liga mistrů jen přehlídkou nagelovaných manekýnů, kteří, jakmile se dostanou k míči, okamžitě hledají vlastního brankáře a jsou mu schopni přihrát i ze soupeřova velkého vápna, aby mohl založit postupný útok…
Ale zpět do historie, ke slavné sparťanské prohře.
Bože lidi, jak já byl tehdy šťastný, když Sparta dostala třetí gól!
A moje štěstí bylo umocněno tím, že jsem byl tomuto nádhernému sparťanskému debaklu osobně přítomen, neboť jsem byl v Trnavě na vojně, a tak jsem mohl křičet na celý stadión: „Gól!!!“
Po skončení zápasu jsem se nekompromisně prodral mezi rozradostněnými slovenskými pořadateli k bulharským hráčům a nechal si od Stoičkova podepsat kartičku, na kterou jsem narychlo naškrábal azbukou: „Sparta – Sredec 0:3.“
Zrovna před čtrnácti dny mi jeden bulharský sběratel z města Botevgrad nabízel za tuto kartičku s podpisem mladičkého Stoičkova rovných 20 000 leva. Ale já jsem tuto nabídku, které si jinak samozřejmě vážím, hrdě odmítl, milovanou kartičku bych neprodal ani za dvacet tisíc eur, takovou má pro mě cenu.
Takže sami vidíte, že opravdu nejsem žádný Sparťan, co už si čtyřicátou sezónu kupuje permanentku do sparťanského kotle a blouzní o tom, že Sparta vyhraje třikrát po sobě Ligu mistrů a já nevím, co ještě, včetně Českého poháru, samozřejmě, ten nesmí chybět, i když Blšany už dávno skončily.
Nejsem Sparťan, ale nejsem taky zaslepenec, který nevidí objektivní realitu tak, jak nám ji zprostředkovávají naše smysly a samozřejmě taky náš rozum.
A co vidím a co nemůžu popřít?
Vidím to a nemůžu popřít to, že Sparta letos opět obhájí mistrovský titul, jak o tom svědčí struktura přivedených hráčských posil, a především velkolepý návrat Jana Kuchty, kterému se neřekne jinak než Kuchtič.
Přiznejme si my všichni, kteří Spartu nemilujeme, že Kuchtič je tím chybějícím kamínkem do oné mozaiky, která udělá ze Sparty v jarní sezóně opět robotickou linku na vítězství v jednotlivých zápasech, i na vítězství v celé lize. Všichni musíme až moc dobře vědět, že Kuchtič je přesně ten typ hráče, kterého Sparta na podzim bolestně postrádala. Ofenzivní síla Šulo, Birma, Kuchtič, Rrahmani je prostě drtivá a nemající v české lize adekvátní obdobu i při vší úctě k útočníkům z Českých Budějovic.
Ostatně potvrdil mi to i jeden expert na českou ligu, kterého raději nebudu jmenovat, protože je to přiznaný slávista a mohl by být na sociálních sítích obviněn ze zrady klubových barev a z kolaborace se Spartou.
Tento ligový expert mi doslova řekl: „Kuchtič je zpátky ve Spartě. Tak to maj titul zase v kabeli, my se můžeme jít klouzat na Štvanici.“
A je to tak, bohužel.
Sparta rázně vykročila pravou nohou za obhajobou titulu, a to liga, respektive její jarní část, ještě ani pořádně nezačala. Jakkoliv je mi Tykač sympatický a jakkoliv mi společenský odpovědný styl jeho podnikání konvenuje, musím konstatovat, že ani letos se Slavií na titul nedosáhne, protože ligu suverénně vyhraje Sparta.
A mně nezbývá než smutně dodat, že plným právem toho silnějšího…
