Článek
Na tuto medaili jsem čekal dlouhých deset let. Nebylo to čekání vždy lehké a snesitelné. Například před třemi lety se mě zmocnila, to bylo po zimní olympiádě, taková příšerná beznaděj, že už jsem přestal věřit, že se někdy ještě dočkám české medaile z mistrovství světa v alpském lyžování.
Musel jsem v sobě sebrat všechnu sílu, abych zachránil aspoň poslední zbytky své víry. A naštěstí se mi to zásluhou tvrdého mentálního tréninku podařilo. Věřil jsem dál a teď, po deseti letech, jsem se vytoužené a vymodlené medaile opravdu dočkal.
Už když jsem usedal na gauč, něco mi říkalo, že moje dlouhé čekání se nezadržitelně chýlí ke konci. Sníh vypadal v televizi solidně, i když to nebyl samozřejmě manšestr, na který jsem zvyklý ze Špindlu nebo z Říček v Orlických horách, kam si občas vyrazím na lyže. Ale zdání klamalo, protože jsem si při podrobnějším zkoumání televizní obrazovky všiml, že sněhový podklad je ve skutečnosti pokrytý tenkou vrstvou velmi mokrého ledu.
„To je přesně to, co Ester vyhovuje nejvíc! Velmi mokrý led, který jízdu zrychluje ještě víc!“ usmál jsem se pod své vousy a od té chvíle jsem byl už v klidu, protože bylo takřka nemožné, aby si na takovém skvělém podkladě Ester nedojela pro jednu ze tří medailí.
Kromě toho jsem si všiml i silného větru. Málokdy vidíte v televizi tak silný vítr. Kdysi, když se ještě skákalo v Harrachově na mamutím můstku, jste tu a tam v některém roce mohli takový silný vítr v televizi zahlédnout, hlavně, když skákali naši reprezentanti, které teď už ovšem nemáme.
Když je silný vítr, tak Ester zpravidla vítězí, nebo je přinejmenším v TOP 10. Ale vítr, který jsem pozoroval v televizi, byl tak silný, že jen člověk, který poprvé vidí sníh a sjezdové lyžování, by si mohl myslet, že to není přesně ten silný vítr, který znásobuje Ester formu, jež byla už i tak fantastická, protože Ester perfektně vyšel pětitýdenní letní trénink v Chile.
A tak, když se Ester postavila na start, zavřel jsem oči a vypnul u televize zvuk, protože jsem se ničeho nebál.
A když jsem oči zase otevřel, projela právě cílem nepříliš sympatická Němka Aicherová, která se zařadila až na šesté místo, zatímco Ester byla stále na medailové pozici.
A v tu chvíli jsem se doslova rozplakal štěstím.
Měli jsme medaili, po které jsem tolik let marně toužil. Medaili ze všech nejvzácnější, protože být třetí, to je to nejobtížnější, co se může podařit, jelikož nesmíte být nejrychlejší, a ani nesmíte být druhý nejrychlejší, takže trefit se do třetího místa, to už musíte být skutečný mistr!
A plakat budu ještě hodně dlouho, protože když pláčete štěstím, nemáte se za co stydět, nemáte důvod svůj pláč skrývat před ostatními, aby se na vás nevrhli jako supi, protože vycítili vaši slabost.
Když pláčete štěstím, jako já teď, jste to vy, kdo je silný a nepřemožitelný, jste to vy, komu leží všechen svět u nohou jako poslušný pes z nějakého útulku, který předtím, než se tam dostal, nedělal nic jiného, než jen roky tahal saně k severnímu pólu a zpět a to byl celý jeho, vskutku psí život…
