Článek
Do O2 arény chodím většinou kvůli kostce, která nehnutě visí nad ledem jako nějaký pověstný Damoklův meč. Ti dva maskoti, co pobíhají po ledě, mě zase až tak nezajímají, i když samozřejmě vím, jak se jmenují.
Sparťák a Spartax se jmenují, a můžou přijít i na vaši narozeninovou oslavu.
Už dvakrát se mi podařilo, že jsem na této kostce uviděl sám sebe.
Řeknu vám, že je to docela zvláštní pocit, vidět sám sebe na té velké kostce. Připadal jsem si pokaždé, tedy ve všech dvou případech, jako bych vystoupil z vlastního těla. Myslím že, o něčem takovém pojednává kniha Život po životě, ale nejsem si tím docela jistý, je to už drahně let, co jsem ji četl na své první dovolené u moře.
I včera, když se hrál čtvrtfinálový zápas play-off naší hokejové extraligy mezi mužstvy Sparty Praha a Ocelářů Třinec, jsem šel do O2 arény především kvůli kostce a proto jsem si i koupil vstupenku na osvědčené místo, odkud je na kostku docela dobře vidět, takže kdybych se na ní objevil, zcela jistě bych poznal, že to jsem já.
Ale na kostku tentokrát ani nedošlo.
Mohl za to hokej.
Přesněji hokej, který hrála Sparta, jež je v O2 aréně, kterou před více jak dvaceti lety postavil za svoje peníze nějaký Hušák, domácím celkem.
Hokej, který tato Sparta hrála, byl tak příšerný, že se na něj ani nedalo dívat, a proto jsem se na něj díval, zaujat tím, že je něco tak příšerného vůbec možné předvádět, a ještě více zaujat, že je možné se na něco takového přesto dívat. Asi je pravda, že člověka přitahují mnohem víc odporné věci než absolutní dokonalá krása.
„Fuj! Hrajte hokej! Na to se nedá koukat!“ křičeli rozzuření lidé na sparťanské hokejisty, ale ti byli k jejich výzvám docela hluší.
Pamatuji si slavné Nagano, od něhož již brzy uběhne třicet let, pamatuji si jej do posledního detailu, ale tak zvráceně zahuštěné střední pásmo, jak jej včera zvráceně zahušťovali sparťané, to jsem ještě nikdy neviděl.
Neznechucovalo mě to ale, jako to znechucovalo všechny ostatní. Pohled na tento antihokej vyvolával ve mně zvláštní tíseň. Tíseň z toho, jak je možné znetvořit hokej, jak je možné z něj udělat naprosto nechutnou podívanou. A právě tato tíseň byla paradoxně tím, co mě bavilo, protože mne to vyvedlo z mé komfortní zóny a já s tím musel nějak bojovat.
A boj to je vždy zábava, jinak se by se dospělí chlapi ,nebo i ženy, brutálně nemlátili v klecích, kdyby pro ně tento boj nebyl především zábavou.
Nevím ovšem, co vedlo sparťanského trenéra, že svým svěřencům naordinoval zrovna takovou odpornou taktiku.
Byla to snad touha po vítězství?
Ale vítězství jde snad dosáhnout i jinými, mnohem čestnějšími a přijatelnějšími způsoby než absolutním zahuštěním středního pásma!
„Ty vole, ti Poláci jsou fakt dobrý, ti aspoň hrajou hokej, jestli přes nás nepostoupěj, bude to fakt škoda!“ uznávali diváci, kteří seděli kolem mne, že Třinec působí mnohem hokejovějším dojmem.
A když pak Třinec prohrál a celé letošní play-off se pro něj skončilo už ve čtvrtfinále, odcházeli lidé ve sparťanských dresech domů velmi znechucení, jelikož si sami dobře uvědomovali, jak nespravedlivé je tentokrát vítězství Sparty, že se z něho může radovat jen naprostá samice od prasete.
Já jsem odcházel z O2 arény úplně poslední, ve chvíli, když už všichni hráči a všichni členové realizačních týmů už dávno zmizeli v bezpečných, protože pancéřovými dveřmi vybavených, šatnách.
A teprve až teď jsem se podíval na kostku.
Jenže ta byla celá potemnělá, protože ji už kdosi pohotově vypnul.
Kdo to byl, nevím, ale asi ne ti dva maskoti, kteří už také někam zmizeli.
„Hele, je tam ještě někdo? Nebo už seš poslední?“ zeptal se mne pořadatel, senior s páskou na své paži, který postával u turniketů.
„Už tam nikdo není, jsem poslední,“ odpověděl jsem mu, protože lhát se nemá a ten hokej, co předváděla ve čtvrtfinále, byl skutečně hnusný a odpudivý, kdyby existovalo jen jedno jediné promile spravedlnosti, měl by postoupit Třinec.
„Jestli s takovou holomajznou vyhrajeme titul, tak se hanbou celej propadnu do země!“ stihl mi ještě sdělit pořadatel, než si sundal pásku a stal se docela obyčejným důchodcem, který noční Prahou spěchá domů, aby mu v troubě nevystydla večeře.
