Článek
Sv. Vojtěch byl vášnivý, dá se říct až fanatický biskup, a proto pravou podstatu i jeho bytosti tvořilo vědomí, které je neohraničené a nezničitelné jako prostor a všechny formy a jevy v něm vznikají a zase zanikají
Proto i život sv. Vojtěcha, jakožto biskupa, byl pouze nepatrnou částí nekonečného proudu jeho vědomí, přesně tak, jak to hlásá Ježíš, kterého kvůli tomu farizejové ukřižovali, aniž by tím ovšem cokoliv změnili na pravdivosti Ježíšova učení o cestě k nirváně jak spáse každé lidské bytosti.
A tak, když sv. Vojtěch zemřel mučednickou smrtí, ocitlo se jeho vědomí na základě neoblomného karmického zákona v pekelné sféře, což se dalo čekat, protože byl biskup a navíc ještě světec, takže nemohl skončit nikde jinde než právě v pekelné sféře, jelikož skutky, kterých se dopouštěl, nebyly, po pravdě, dvakrát pěkné, stejně jako emoce, které jím po celý jeho život cloumaly.
Tato pekelná sféra, obývaná všelijak duchovně znetvořenými bytostmi, opravdu není žádným rájem, jak se sv. Vojtěch, respektive jeho vědomí, záhy přesvědčilo. Poměry panující v tomto stavu vědomí nedají se nazvat jinak než děsivými. Aby taky ne, když se tam mačkají všichni křesťanští světci na sebe jako nějaký dobytek v přespříliš těsném chlévě.
Tolik řevnivosti a křiku, a ovšem taky špatností, aby jeden pohledal mezi všemi těmi papeži, biskupy a svatými, jejichž vědomí se navzájem proplétají v nepředstavitelném démonickém chaosu nepřetržitého orgiastického běsnění. To všechno by se snad dalo nějak přečkat, kdyby se v této pekelné sféře, respektive v tomto stavu vědomí, nenacházeli i další čeští svatí, tedy především sv. Ludmila, sv. Václav a taky sv. Anežka Česká.
Není jediné sekundy, aby sv. Vojtěch a přemyslovští svatí v pekle mezi sebou neservali jako psi.
„Seš prachsprostý masový vrah! Vyvraždil jsi pohanské Prusy! Máš na svědomí jejich genocidu!“ vykřikuje na sv. Vojtěcha sv. Anežka jako pominutá.
Sv. Vojtěch si to samozřejmě nedá líbit.
„A vy jste zase vyvraždili celou moji rodinu! Já jsem vraždil aspoň pohany, proléval jejich odpornou hříšnou krev, ale vy jste vraždili křesťany! A kdyby jen křesťany, ale vy jste se vraždili navzájem!“ pokřikuje svatý Vojtěch na přemyslovské svaté.
„Hele, na bráchu mi nesahej! Já už mu to dávno odpustil. Musel to udělat, taková tehdy byla holt doba, a já nedovolím, aby se nám někdo takový jako ty, pletl do rodinných záležitostí!“ rozkřikne se na sv. Vojtěcha sv. Václav.
„Haha!“ rozesměje se sv. Vojtěch na celé kolo, až se za neexistující břicho popadá, „tuhle tvoji bábu ti zavraždila tvoje máti, tebe zavraždil brácha a celý ten váš slavný rod z toho zblbl natolik, že i tu moji rodinu jste museli vyvraždit taky 28. září, ve stejný den, jako zavraždili tebe, haha!“
„Počkej, ty jeden zmetku, slavníkovský, oči ti vyškrábu! Takhle urážet Přemyslovce!“ vrhne se na sv. Vojtěcha sv. Ludmila.
„Babičko, nechte ho, vždyť je to primitiv, sama vidíte! Nezahazujte se s tou špínou, má na těch svých biskupských prackách krev tisíců pohanů a dělá ze sebe hogo-fogo. Víte, že se nemáte rozčilovat, babičko, nedělá vám to dobře na svatozář, když se rozčilujete!“ snaží se sv. Anežka odtrhnout sv. Ludmilu od sv. Vojtěcha.
Ale protože sv. Vojtěch kousne sv. Ludmilu pokaždé do ruky, vrhne se na něj i sv. Václav: „Tak ty takhle, ty prevíte slavníkovská? Starou a svatou ženu budeš kousat do ruky?“
Je z toho nakonec jako vždy taková vřava a mela, že se v pekelné sféře musí objevit archanděl Gabriel, který svým plamenným mečem řeže do českých světců tak dlouho, dokud se konečně neuklidní a neztichnou.
„Ticho tady bude, hergot! Je váš slyšet až do sféry bohů, psi jedni svatí, uštěkaní!“ zařve na konec archanděl Gabriel.
Ale myslíte, že to pomůže?
Houby to pomůže!
V příští sekundě se už zase do sebe pustí, ti naši svatí, přesně tak, jak to máme my Češi ve zvyku, udělat z každého pekla ještě větší peklo…
