Článek
Tomio Okamura se dočista zbláznil!
Nikdy bych neřekl, jak děsivé to může být, když někdo zčistajasna zešílí přímo před vašima očima, jako před mýma očima zešílel Tomio Okamura.
V brněných ulicích doslova přes noc vyrostly barikády, na kterých jsme my, naši lidi, byli ochotni bránit před Sudeťáky Benešovy dekrety až do poslední kapky krve, až do posledního Ukrajince.
Byl jsem na jedné z těchto barikád, spolu s Tomio Okamurou, který celou noc neúnavně raboval okolní kavárny a nosil z nich na svém hřbetu stoly i židle na naši barikádu. Spolu s ostatními našimi lidmi jsme čekali, plní odhodlání, na Sudeťáky, pro které jsme přichystali stejný osud jako přichystali husité pro křižáky u Domažlic.
„Už jdou! Neprojdou!“ vykřikl jsem, když se v ulici, kterou jsme bránili, objevil krojovaný průvod Sudeťáků v čele s říznou dechovkou, které měla nás, Čechy, potomky husitů a Karla Gotta, zastrašit.
Chopili jsme se pancéřových pěstí a čekali jen na to, až se Sudeťáci přiblíží k naší barikádě.
Ale vtom se stalo něco naprosto nepochopitelného.
Tomio Okamura odhodil svoji pancéřovku, přelezl barikádu a běžel Sudeťákům naproti. Napřed jsem si myslel, že k nim běží, aby vběhl do jejich průvodu a tam se, opásaný protitankovými granáty, odpálil po vzoru sovětských vojáků, kteří se vrhali pod fašistické tanky.
Ale to, co se stalo, mi úplně vyrazilo dech.
Tomio Okamura se sice vrhl na kolena, ale neodpálil se, nýbrž začal Sudeťákům líbat nohy.
„Von se snad zbláznil! Koukejte, co dělá! Von jim líbá nohy!“ začali reptat naši lidi.
Nečekal jsem už na nic, odhodil taky svoji pancéřovku, a běžel odtáhnout Tomia Okamuru od sudeťáků, aby jim už nemohl líbat nohy.
„Zbláznil jste se, pane Okamuro? To nejsou naši lidi! To jsou sudeťáci! Naši lidi jsou támhle!“ ukázal jsem na barikádu, která se ježila hlavami našich lidí.
„Já vím, že to jsou sudeťáci,“ odpověděl mi Tomio Okamura.
„Tak proč jim, proboha, líbáte nohy?!“ vytřeštil jsem na toho nebožáka oči.
„Abych jim vyjádřil svůj vděk,“ odpověděl v klidu Tomio Okamura.
„Proboha za co?“ měl jsem pocit, že se mně též zmocňuje šílenství, protože něco takového sotva mohla být pravda, aby náš člověk líbal sudeťákům nohy.
„Protože jsou jako my. Oni, tito sudeťáci, přece taky byli naši lidi, jejichž zájmy hájil Hitler. Když si vzali Sudety, vzali si nazpět svoji zemi, kterou jim ukradl Západ po první světové válce. My bojujeme proti liberální demokracii, stejně jako proti ní bojovali oni.
My, naši lidé, víme, jak je liberální demokracie zhoubná, žili jsme čtyři roky ve fialové liberální totalitě, která po sobě zanechala spálenou zemi. A Sudeťáci se proti liberální totalitě postavili, dali na první místo nikoliv jedince, ale národ, naše lidi!
Ano, Sudeťáci musejí být náš vzor. Nejsou to naši nepřátelé, ale ti, kteří nám ukazují cestu. Oni jsou nositeli těch tradičních hodnot, za které bojujeme i my naši lidi, nejsou to chirurgové z dovozu, jsou to křesťané a Evropu zachrání jedině křesťanské hodnoty!
Jedna země, jeden lid, jeden vůdce, za to bojujeme přece i my, naši lidé!
Hitler sliboval Sudeťákům, že bez Židů a liberálů bude líp a my, naši lidé, přece taky toužíme po tom, aby bylo líp, abychom si vládli sami, jako si chtěli sami vládnout naši lidé.
Ať žijí sudeťáci, naši spojenci v boji proti libtardům a lepševikům!“
To vykřiknuv, vrhnul se Tomio Okamura zase před Sudeťáky a líbal jejich nohy.
Ale to už naštěstí přijela sanitka, kterou zavolal někdo z barikády. Pomohl jsem Tomia Okamuru naložit do sanitky, která ho odvezla do blázince, kde bude tak dlouho, dokud se pro něj sudeťáci zase nestanou stejným nebezpečím pro český národ, jako jsou chirurgové z dovozu.
Sanitka odjela a nám, našim lidem, už nic nebránilo v tom, abychom se vrhli na sudeťáky, kteří od nás, našich lidí, dostali naloženo tak, že by byli blázni, kdyby se ještě někdy jen opovážili ceknout o tom, jak se jim stýská po jejich bývalé domovině, v níž naše nynější vláda slaví jeden úspěch za druhých a kde je nám, našim lidem, po čertech líp!
