Článek
Poslední mistrovství v klasickém lyžování, které si dokážu tak nějak vybavit, je to, které se konalo v Liberci uprostřed urputné sněhové chumelenice.
„Už stačilo! Už stačilo!“ křičeli sami zoufalí pořadatelé, kterým se bez přestání sypal na hlavy mokrý sníh.
Zatímco houževnatí diváci, kteří si tehdy do sportovních areálů našli cestu, si museli sami bez cizí pomoci poradit tak, že si nasadili sněžnice, jichž se tehdy prodalo v Liberci a jeho okolí tolik, jako nikdy předtím a jako nikdy potom.
Kdo byl tehdy třetí na středním můstku, si ovšem už nevybavuji, jako si nevybavím ani v hypnóze, kdo si tehdy doplachtil na středním můstku pro zlato.
Ale ač se to nezdá, mistrovství světa v klasickém lyžování se koná i letos, a aby nebylo toho málo, koná se právě v těchto pohnutých dnech, kdy se naše Evropa ocitla na prahu třetí světové války, protože není připravená na mír, který chce Rusko a USA a proto se musí válčit i nadále.
Ano, i v těchto pohnutých dnech vyrážejí klasičtí lyžaři do bílé stopy, aby v ní bojovali, jako každý lichý rok (počítáno od příchodu Krista na tento svět) o tituly světových šampiónů. A když ne o ně, tak aspoň o jakousi čest, jakkoliv je něco takové těžké blíže definovat, protože co si o sobě může asi tak myslet, kdo skončil zcela poslední a poslední vždy musí někdo skončit?
Být poslední, to většinou není přece žádná čest, nebo je to čest leda snad jen tehdy, když všichni, kteří skončili před posledním, podváděli a pomáhali si nanejvýš nesportovním způsobem. Ovšem až na to, že by se takového závodu s velkou pravděpodobností žádný čestný člověk ani neúčastnil, aby mu nedodal zdání férového sportovního klání.
Osobně nemám vůbec nic proti klasickým lyžařům, sám mám doma dřevěné běžky, nicméně si musím v souvislosti s právě probíhajícím mistrovstvím světa položit trochu kacířskou otázku: „Má právě probíhající mistrovství světa v klasickém lyžování ještě vůbec nějaký smysl? Respektive, má vůbec ještě smysl jakékoliv mistrovství světa?“
Nemůžu se totiž zbavit pocitu, že těch mistrů světa ve všem možném je už tak nějak moc. To je ovšem zcela zákonité, protože čím víc mistrů světa v jakémkoliv sportu, tím více se titul mistra světa devalvuje, protože se jím může pochlubit víc a víc lidí.
Kdyby se například přestalo po roce 1985 pořád mistrovství světa v hokeji, měl by titul, který jsme tehdy získali, mnohem větší význam než titul, který jsme získali loni.
Jasně, že se musí spousta mistrovství světa konat, protože se na nich dají vydělat docela pěkné peníze.
Ale to není jistě případ mistrovství světa v klasickém lyžování, o kterém se u nás ví jen díky tomu, že se jediný český reprezentant ve skoku na lyžích nedokázal ani jednou probojovat do druhého kola.
Koho něco takového může ještě zajímat?
Nějaké běhání na lyžích, kde o vítězství rozhoduje to, jakým maglajzem si namažete lyže?
Jediné, co by snad mohlo být na tomto mistrovství zajímavé, tam nepochopitelně není.
Myslím tím ruské sportovce.
Ten jejich urputný svatý boj proti západu přenesený do bíle stopy a ještě urputnější předstíraní toho, že vůbec nedopují a následné nejurputnější obviňování všech, že jim chtějí ublížit, by dalo mistrovství světa v klasickém lyžování aspoň nějaký zábavný, protože komický nádech.
Ale protože ulhaní Rusové na mistrovství světa v klasickém lyžování chybí, nenacházím na této akci nic smysluplného.
Nebo vy snad ano?
