Článek
Jaromír N. je básník. A to ne ledajaký básník, ale největší básník. A aby toho nebylo málo, umí i dobře rusky tak, že je schopen v ruštině plynule pronášet i několikaminutové proslovy.
A právě tato skutečnost, tedy nejen to, že je největší básník, ale i to, že umí rusky, mu zachránila život.
Jak se to stalo, nám už řekne samotný Jaromír N., kterému tímto předávám slovo.
„Ano, moje znalost ruštiny mi zachránila život,“ přikyvuje Jaromír N. a pokračuje, „to, že se blíží fronta, jsme pozorovali několik dní, kdy se na východním obzoru pravidelně v noci objevovala rudá záře a bylo slyšet práskání vybuchujících dělostřeleckých granátů a sebevražedných dronů, jak se k nám nezadržitelně blížila z východu svoboda v rámci Svaté války proti dekadentnímu a zdegenerovanému Západu, jehož liberální elity podporovaly zločinný režim diktátora Zelenského, který zákeřně napadl Rusko.
‚Kdo seje vítr, sklízí bouři,‘ pokyvovali hlavami moudří, protože prostí lidé, kteří dopředu věděli, že to musí takto skončit, protože Rusko nelze vojensky, ani nijak jinak porazit.
Netrvalo to dlouho, asi půl roku, a fronta se přiblížila natolik, že se dalo pohodlně, když jsem vyšel před svůj dům, rozeznat nejen jednotlivé výbuchy, ale i jednotlivé výstřely z děl, mezi kterými bylo lze dokonce tu a tam zaslechnout, když člověk pořádně napjal svůj sluch, i povely k palbě.
Jednou, kolem půlnoci, jsem dokonce slyšel, jak někdo třikrát zvolal: ‚Огонь! Огонь! Огонь! Pal! Pal! Pal! ‘
A vskutku, pár sekund na to se v bezpečné vzdálenosti asi pěti set metrů ozvaly tři po sobě rychle jdoucí výbuchy a potom jeden velký, jak byl zasažen muniční sklad v mateřské škole, kam jej umístili západní agresoři.
‚Za týden je máme tady, naše osvoboditele! Nejvyšší čas složit píseň na přivítanou!‘ pomyslil jsem si a skutečně jsem se na druhý den pustil do skládání této písně, maje na paměti to, že koho píseň zpíváš, toho jsi i přítelem.
Ve svém odhadu jsem se skutečně nemýlil, týden na to, někdy nad ránem, vtrhli do mého domu osvoboditelé. Naštěstí jsem byl oblečený, protože jsem je čekal. Popadl jsem svoji heligonku a kráčel jim s úsměvem na tváři v ústrety, abych je přivítal svojí novou písní.
Snad je spletlo to, že nemám otevřenou náruč, snad považovali moji heligonku za nějaký druh plamenometu (nevím, ve zbraních se moc nevyznám, já jsem byl vždy za mír, vím jen to, že Rusko je vojenská světová velmoc na moři, na suchu i ve vzduchu) a proto mne srazili k zemi.
‚Я не фашист! Я друг! Já nejsem fašista! Já jsem přítel!‘ vykřikl jsem.
Ale naši osvoboditelé mě asi neslyšeli, protože mi jednak kdosi botou tlačil hlavu k zemi, a jednak i proto, že měli spoustu práce s tím, aby vynesli z mého domu všechno, co nebylo pevně přibité. Zřejmě aby to odvezli do bezpečí a všechny ty věci nebyly zničené při bombardování klouzavými bombami.
‚Спасибо, друзья! Děkuji, přátelé!‘ poděkoval jsem jim aspoň za to, a taky ovšem za znovunabytou svobodu, ale zřejmě mě zase neslyšeli, i když jsem křičel ze všech svých sil.
Takto s obličejem přimáčknutým k zemi jsem ležel asi hodinu, po kterou osvoboditelé horečnatě evakuovali můj majetek. Když byli se vším hotovi a z mého domu se nedalo už nic odnést, zvedli mne a vyvedli před dům. Nebe už nápadně bledlo, takže mohlo být asi pět hodin, když mne postavili ke zdi mého vlastního domu.
‚Смерть фашистам! Smrt fašistům!‘zvolal velitel osvoboditelů a ukázal na mě.
Asi šest osvoboditelů, vojáků s obličeji mladíků, kteří ještě včera četli Jevtušenkovy verše svým dívkám, šest vojáků, které měl na mysli Dostojevskij, když tvrdil, že v každém prostém ruském člověku je něco dobrého, šest vojáků, kteří zůstali věrní křesťanským zásadám, jež od sebe prohnilý Západ a jeho liberální elity odvrhly, na mě namířilo své útočné pušky.
Pohled na tyto, tak milé tváře, mě povznesl do nadpozemských výšin. Z každé jednotlivé tváře jako by na mě hleděl sám Kristus, jehož utrpení je utrpením ruského lidu, jak o tom taky psal Dostojevskij a po něm i Dugin. Tak metafyzický a mystický byl ten výjev, když na mne stojícího v pět hodin ráno u zdi vlastního domu mířilo svými útočnými puškami šest osvoboditelů, molodců.
Zmocnila se mne nevýslovná slast a tak jsem spíše jen slastně vydechl, než vykřikl: ‚Стреляйте, пожалуйста, я поэт! Střílejte, prosím, já jsem básník!‘
Nastavil jsem hruď, aby ji mohly rozrýt dávky vystřelené našimi osvoboditeli.
Ale místo třesknutí výstřelů se ozvalo něco mnohem hromovějšího.
Velitel osvoboditelů totiž vykřikl tak, že to muselo být slyšet v celém Českém Těšíně, i v tom nejzapadlejším vlaku, který z něho vyjíždí: ‚Не стреляйте, ребята, он же поэт! Nestřílejte, chlapci, je to básník!‘
Chlapci v uniformách svěsili své zbraně a jejich velitel se na mě vrhl.
‚Я тоже люблю Пушкина. Oн, как говорил Достоевский, великий мировой поэт, тесно связанный с русским народом! Já taky miluji Puškina. On je, jak prohlásil Dostojevskij, velký světový básník, pevně spjatý s ruským národem!‘ ujišťoval mne velitel osvoboditelů, celuje mne na tváře.
‚У меня есть медаль Пушкина! Mám Puškinovu medaili!‘ pochválil jsem se
‚И у меня есть водка! Давай выпьем за здоровье и дружбу народов! A já mám vodku! Vypijme si na zdraví a na přátelství mezi národy!‘ zvolal velitel osvoboditelů a vytáhl odněkud lahev vodky.
A když jsme ji spolu vypili, byl zase na světě mír…“
Tolik tedy vyprávění Jaromíra N., kterému znalost ruštiny, jak jste se sami mohli přesvědčit, zachránila jeho pozemský život.
Zdroj: seznam.cz „Většina Čechů chce výuku ruštiny na základkách, výuka se ale zruší“
