Článek
Alexandr Geljevič Dugin je, jako většina z nás Rusů, civilizovaný a kultivovaný člověk. Není den, abych k němu skočil na kus řeči, protože s kultivovaným a civilizovaným člověkem je dobré aspoň jednou denně pohovořit, protože právě ve styku s takovými lidmi se i z vás stávají kultivovaní a civilizovaní lidé.
„Dobrý den, Alexandře Geljeviči,“ pozdravil jsem, když jsem se dnes odpoledne u něho zastavil.
„I vám, dobrý den, Trofime Trofimoviči. Právě jsem načal tuhletu láhev vodky, dáte si se mnou?“ položil řečnickou otázku Alexandr Geljevič.
„Co jste dnes dělal, Alexandře Geljeviči? Jistě to bylo něco zajímavého!“ zeptal jsem se, když jsem odložil prázdnou sklínku, Alexandr Geljevič je totiž velmi vnímavý člověk.
„Co jsem dnes dělal? Pozoroval jsem mouchu,“ odpověděl mi Alexandr Geljevič a opět položil řečnickou otázku: „Dáte si ještě?“
„Toť činnost hodná skutečného filosofa!“ pochválil jsem Alexandra Geljeviče, když jsem odložil prázdnou sklínku.
„Řeknu vám, že nádhernější mouchu jsem ještě neviděl a že už jsem viděl něco much!“ sdělil mi Alexandr Geljevič a do třetice si položil řečnickou otázku: „Mám vám ještě nalít?“
„U nás na záchodě je taky spousta much,“ přitakal jsem a položil na stůl prázdnou sklínku.
„Tato moucha připomínala skutečný drahokam. Schválně jsem si dřepl, abych ji mohl pozorovat hezky zblízka. Byla smaragdově zelená, z toho kovového lesku až oči přecházely,“ sděloval mi Alexandr Geljevič.
„A dlouho-li jste ji takto hezky zblízka pozoroval, Alexandře Geljeviči?“ zajímalo mne.
„Asi půlhodiny jsem tu mouchu takto pozoroval. Když nakladla vajíčka, tak odletěla, a už se nevrátila, i když jsem tam na ni ještě tři hodiny čekal,“ odpověděl mi Alexandr Geljevič.
„Inu, když měla křídla, tak odletěla,“ pokýval jsem hlavou. „A na čempak se ta moucha promenádovala? Na výkalech, drahý Alexandře Geljeviči?“
„Ne, na výkalech to tentokrát nebylo,“ zavrtěl rozhodně hlavou Alexandr Geljevič.
„Tedy na nějaké mršině?“ zeptal jsem se.
„Ano, na mršině. Bůh suď, jestli to byla kráva nebo to byl kůň, už se to nedalo poznat,“ pokrčil rameny Alexandr Geljevič.
„Jo, čert, aby to vzal! Stačí týden a člověk už nepozná, jestli je to kůň, nebo kráva!“ rozohnil jsem se. „Ale počkejte, něco jsem vám přinesl, Alexandře Geljeviči! Dáte si?“
Vytáhl jsem flašku vodky a bez čekání na odpověď Alexandra Geljeviče naplnil prázdné sklínky na stole až po okraj, jsme vzdělaní a civilizovaní lidé, přece nebudeme pít rovnou z flašky, i tady u nás v Rusku má člověk pořád ještě nějakou důstojnost!
