Článek
Už někdy začátkem loňského prosince jsem dobře věděl, že se v našem mládežnickém hokeji opět děje něco velkého, že se kolem reprezentačního trenéra Augusty formuje silná úderná skupina, která je bytostně předurčena k tomu, aby na nyní probíhajícím mistrovství světa (a tedy i de facto celého vesmíru, v němž je naše planeta skutečnou hokejovou velmocí) ledním hokeji, dokázala velké věci.
„Buďte zticha, gaučáci! Vezměte hokejku a šup na rybník hrát hokej!“ uzemňoval jsem systematicky na síti X všechny zlomyslné pesimisty a posměváčky, kteří nevěřili, že by naši junioři uhrát jeden jediný bod a vstřelit soupeřům jednu jedinou branku.
Tento zlomyslný pesimismus je naším národním českým prokletím, které se s námi táhne přinejmenším už od Bílé hory a já ho bytostně nenávidím, nenáviděl jsem ho v roce 1938, v roce 1968, v roce 1989 a nenávidím ho i teď.
A dnes v noci těchto dvacet mladých, zdravých a bojeschopných mužů vybojovalo drtivé vítězství nad Kanadou, která, a to si musíme přiznat, v tomto zápase vůbec nestíhala a mohla být ráda, že se v té jejich polorozpadlé aréně tentokrát nečepovala desítka.
Nepochybuji, stejně jako Robert Záruba, že se tato bitva zařadí mezi ty nejpamátnější bitvy v naší historii, a nepochybuji ani o tom, že všichni tito mladí muži, kteří pro nás tuto bitvu vybojovali, se zařadí po bok takových hrdinů, jako byli atentátníci na Heydricha, či členové skupiny bří Mašínů, kteří sehráli své bitvy v oslabení.
Ale pro mě toto vítězství není žádnou senzací, protože se dalo čekat. Dalo se čekat, jelikož patříme k hokejově nejvyspělejším zemím a v tuto chvíli jsme, troufám si tvrdit, hokejová velmoc č.1. Senzací by bylo, kdyby dnes v noci zvítězila Kanada, kdybychom odešli z ledu poraženi a se sklopenými hlavy, kdyby si dnes arogantní a nevychované buranské kanadské publikum nemusilo za trest ještě jednou vyslechnout naší národní hymnu, která klame tělem.
Ne, my nejsme národem beránků, ani ovcí, které jdou bez odporu na porážku, jak by tomu napovídala naše hymna.
Dnes v noci nepřicházelo v úvahu nic jiného než vítězství, protože ti, co za nás na ledě bojovali, byli těmi nejlepšími, které jsme vrhli do boje, jež mnozí tzv. experti považovali za předem prohraný a beznadějný a proto i zcela zbytečný a proto se nám tito experti snažili namluvit, že jedinou šancí na to, abychom přežili, je bezpodmínečná kapitulace.
Ale já jsem věděl, a věděl jsem to už od prosince, že dnes nad Kanadou vyhrajeme a vím, že bychom vyhráli i nad Ruskem, kdyby k tomuto souboji muselo ve finále dojít.
Věděl jsem to, protože jsme Češi a nikdy se nikomu nevzdáme, ani Kanadě ne!
Nikdy!
