Článek
Stala se mi taková věc, sám nevím, co si mám o tom myslet. Prot se obracím na vás, abyste vy sami, neboť jste jistě spravedliví a moudří, rozhodli o tom, zda jsem jednal správně, či nikoliv, zda jsem se dopustil něčeho špatného či nikoliv, zda jsem se něčím provinil, či nikoliv.
Vlastním dům, ve kterém je několik bytů, respektive místností, které byt čímsi připomínají. Proto tento dům slouží jako ubytovna, bydlí v něm lidé onoho druhu, které lze na ubytovnách, jako je ta moje, zpravidla nalézt, tedy lidé, kteří by už nikde jinde bydlet nemohli než právě v takovéto ubytovně.
Je tedy nepochybné, že těmto lidem poskytuji to dobrodiní, že mají kde bydlet. Nebýt mne, byli na tom s bydlením bůhvíjak a takto mají přece jen nějakou střechu nad hlavou, mají svůj domov, nebo aspoň něco, co domov vzdáleně připomíná, ale i za to můžou být tito lidé rádi.
Jeden z těchto bytů jsem potřeboval náhle rekonstruovat z důvodů, které jsou pro náš účel zcela podružné, a proto se o nich nebudu rozepisovat. V tomto bytě bydlela stará a hluchá paní, která tak v bytě nemohla zůstat.
„Kam s ní, když je stará a hluchá?“ ptali byste se jistě, kdybyste byli majitelem takového to bytu a chtěli jej rekonstruovat.
„Kam s ní, když je stará a hluchá?“ ptal jsem se i já.
Naštěstí odpověď na tuto otázku se sama nabízela, protože vlastním i další nemovitost. Jsou to bývalé kanceláře dávno již zpustlého a zaniklého zemědělského družstva, které se nacházelo trochu stranou, aby to krávy měly blíž na pastvu. Ale co je hlavní, i v této budově se nacházejí místnosti, ve kterých se dá, při troše skromnosti, vcelku pohodlně bydlet, protože mají zasklená okna, nehledě na to, že voda, které zde teče z vodovodu, je po převaření zcela pitná.
Samo se tedy nabízelo, abych tuto starou a hluchou paní převezl právě sem do této nemovitosti, odkud je to navíc do nejbližšího obchodu jen dva kilometry, kdyby si paní chtěla snad něco koupit, přičemž tento obchod má otevřeno i v neděli!!
Zde se nebylo nad čím dlouze zamýšlet.
Vzal jsem paní i její věci a přemístil ji do této své druhé nemovitosti. Její věci, ve skutečnosti jen staré harampádí, jsem nechal venku před domem, aby si sama přebrala, co potřebuje a co ne. Slíbil jsem ji, že to, co nepotřebuje, odvezu sám na vlastní náklady na do sběrného dvora a tak ji ušetřím spoustu práce.
A teď si představte, že tuto hluchou a starou paní našli v této mé druhé nemovitosti za pár dní na to docela vyhladovělou a dokonce v ohrožení života.
To se ví, že mi to někteří hned začali klást za vinu, jako bych já mohl za to, že ta hluchá a stará paní, které jsem poskytl střechu nad hlavou, nejedla a nepila.
Ale je to moje vina?
Moje svědomím mi říká, že jsem se nedopustil ničeho špatného.
Ale samozřejmě nejsem tak naivní, abych se spoléhal jen na vlastní svědomí, vlastní svědomí napálilo i lidi mnohem moudřejší než jsem já.
Proto se obracím na vás, abyste o tom rozhodli vy, jako spravedliví a nestranní soudci, zda jsem se skutečně dopustil něčeho špatného, zda jsem skutečně vinen, že ta stará a hluchá žena několik dní nejedla.
„Jsem špatný člověk, či nejsem?“ chci, abyste se rozhodli o mé vině, protože spravedlivějších soudců než vy na tomto světě již není, a ani nemůže být, protože spravedlnost je jen jedna a moudří lidé dobře ví, kde ji mají hledat a taky nalézt!
