Článek
Praha je nejkrásnější, když prší. Proto se Prahou nejraději toulám za deště, který mi, když je dostatečně silný, vzdáleně evokuje potopu světa (to si potom vždy vzpomenu na Lukáše Pollerta a jeho kanoi, která mi zase evokuje Noemovu archu).
Tentokrát ovšem nepršelo ani trochu, a tak jsem si od celodenního toulání pražskými ulicemi moc nesliboval, sluneční paprsky vždy uberou našemu hlavnímu městu, jehož počet obyvatel se neustále zvětšuje, hodně na jeho kráse. Jediné, na co jsem se skutečně těšil, tak nebyly sochy na Karlově mostě, ale na čínské turisty, kterých jsou teď v Praze opravdu mraky, prý kvůli nějaké televizní reality show, je to opravdu invaze žlutého plemene z východu, přesně, jak to předpovídala Sibyla.
Ale sotva jsem udělal první kroky po Legerově ulici, nestačil jsem se divit, Praha mi najednou připadala krásná jako nikdy předtím, přestože svítilo Slunce!
A nebyl to vůbec prchavý dojem, protože jsem pokračoval po Legerově ulici a následně Wilsonově až k Vltavě, kterou jsem přešel po Hlávkově mostě, jenž byl tohoto dne v obzvláště dobré kondici. Potom se moje trasa stočila doleva, vedouc chvíli podél Vltavy, pak přes Hradčany, abych se nakonec takto, jda pořád pěšky, ocitl na Malovance, u ústí tunelu Blanka, do něhož jsem bez váhání vkročil.
A Praha, ta matička stověžatá, mi pořád připadala až šíleně krásná!
Vůbec jsem tomu nerozuměl, ale o to víc, jda tunelem, se touto krásou opíjel div ne, až do němoty.
Cesta tunelem mi tak uběhla, ani jsem nevěděl, jak a já se opět ocitl na denním světle a Praha stále neztratila nic ze své nadpozemské krásy!
To už mi samozřejmě přišlo divné, dokonce mne napadalo, zda jsem snad nezešílel.
Ale nezešílel, jak se záhy vysvětlilo. Proti mně totiž kráčel Jaroslav Seifert, básník.
Rychle jsem k němu přistoupil a vyhrkl: „Mistře, čím to, že je Praha dnes tak krásná? Vždyť neprší, ale svítí Slunce! Vůbec tomu nerozumím!“
Básník se usmál a rozmáchl se rukou kolem sebe: „Praha je dnes tak krásná, protože je bez aut! Vůbec jsme dřív, my, básnici, chodili hodně pěšky! Já, Nezval, Biebl, konec konců i ten Šalda s Růženou Novákovou, a vůbec nejvíc toho po Praze nachodil Bondy, snad jen Holan byl pořád zalezlý v tom svém bytě!“
Básník měl pravdu!
Praha byla skutečně bez aut, a proto tak zkrásněla, protože byla díky tomu i zároveň hodně kafkovská, neboť i Kafka chodil do školy, ještě jako dítě, pěšky!!!
Samozřejmě jsem nechápal, co se to děje, kam vlastně zničehonic zmizela auta, nechápal jsem, jak vlastně lidé dokážou bez aut vůbec existovat, ale opravdu bylo všude ticho a najednou prostorné ulice vypadaly úplně jinak, než když byly ucpány a zaplaveny auty.
„Tak proto mi připadá Praha tak krásná, protože zelení fanatici zvítězili a zakázali auta!“ vydechl jsem, ohromen tím strašidelným tichem, které jsem si najednou uvědomil.
A aby toho nebylo málo, začal do toho Jaroslav Seifert jakousi svou báseň: „Praha!
Tomu, kdo ji uviděl jen jednou,
její jméno aspoň zpívá
navždy v srdci.
Je sama písní zapředenou v čase
a my ji milujem.
Ať zní!“
No tak určitě je naším největším básníkem Jaromír Nohavica, který má sice v Praze byt, ale jinak je tělem i duší z Ostravy. Ale nechal jsem Jaroslava Seiferta protentokrát recitovat jeho verše, neumlčel jsem ho rozhodným gestem. Konec konců měl nobelista pravdu, Praha bez aut, bez těch věčných dopravních problémů, zácp a kolapsů, byla k vášnivému pomilování, i když Pražáky samozřejmě jinak vůbec nemusím…
