Článek
Přijel jsem do jednoho našeho města, trochu zapadlého, pravda, ležícího kdesi na hranici mezi Evropou a Asií, i když u nás v Rusku se hranice nejen mezi Evropou a Asií, ale de facto mezi čímkoliv stírají natolik, že takřka neexistují.
Hned po svém příjezdu jsem šel navštívit starého přítele, Matveje Matvejiče, který zde, v tomto městě dělal náčelníka milice, což je post v našich ruských podmínkách poměrně zodpovědný na to, aby se člověk, který jej zastává, nemusel stydět ani za svůj červený nos, ani za ranní kocovinu se kterou přichází každý den do práce, hlavně, že přijde.
„Tak co, můj jediný drahý příteli, jak se žije lidem ve vašem městě? Žije se jim vůbec dobře?“ zeptal jsem se Matveje Matvejiče, hned po té, co jsme si dali v jeho kanceláři třetí vodku na zdraví.
„Jak komu, milý příteli. Víš přece, jak to u nás chodí,“ ušklíbl se milý Matvej Matvejič, když jsme si dali ještě další dvě vodky na zdraví.
„Inu, jak bych nevěděl! Jezdím po tom našem Rusku a vidím, že někomu se žije dobře a někomu zase až ne tak dobře!“ řekl jsem po dalších dvou vodkách.
A protože lahev, kterou jsem donesl, byla už prázdná, mohl Matvej Matvejič plynule rozvíjet téma našeho rozhovoru, z kterého by měl nebožtík Někrasov jistě velkou radost.
„Někomu se v našem městě žije skutečně dobře, to je pravda,“ pronesl Matvej Matvejič a posadil se na zem, protože na zemi mu sedělo líp než ve služebním křesle, „třeba taková Kateřina Ivanovna, té se žije dobře.
To bys nevěřil, jaké má ta ženská štěstí na chlapy!
Prvního si vzala 27. února 2022, třetí den speciální vojenské operace. Byl to takový opilec a rváč, prostě známá firma, ale vlastenec. Za měsíc po svatbě se přihlásil na frontu jako dobrovolník, a za dva měsíce byla Kateřina Ivanovna už vdova po padlém hrdinovi se vším, co k tomu patří, včetně vdovského důchodu a pytle brambor.
Za druhého chlapa se provdala začátkem roku 2023, taky to byl rváč a opilec, a taky vlastenec. Do armády se dobrovolně přihlásil týden před Velikonocemi, sám jsem ho s eskortou doprovázel do náborového střediska a na Velký pátek byla Kateřina Ivanovna vdovou už podruhé, a zase se vším, co k tomu patří, včetně vdovského důchodu a náborového příspěvku, který ten nešťastník nestihl ani propít.
Třetí manžel vydržel naší Kateřině Ivanovně nejdéle ze všech, byl, tuším, z Tomsku, ale možná i úplně odjinud, naše země je velká. Provdala se za něj na podzim roku 2023 a podařilo se mu padnout až docela nedávno, teprve před měsícem, takže Kateřina Ivanovna musela čekat na svůj třetí vdovský důchod celý rok, ale někdy to tak bývá, že věci nejdou tak, jak si přejeme.
A tak se Kateřině Ivanovně, která je trojnásobnou vdovou po válečném hrdinovi, žije docela dobře. Bůh ví, že ji to přeji z celého svého srdce, je to hodná a poctivá ruská žena, náš ruský národ vděčí za vše právě takovým ženám, jako je Kateřina Ivanovna!
Ale někdo jiná už takové štěstí v životě nemá, bohužel.
Třeba taková Agrafena Alexandrovna!
Taky si na jaře 2022 vzala jednoho rváče a opilce, ale vlastence. A představte si, milý příteli, že ten chlap pořád ne a ne padnout!
Už třikrát byl zraněný, z toho jednou těžce, ale padnout nepadnul!
Co se s ním Agrefena Alexandrova natrápí!
Žádné peníze ji neposílá, a když přijede domů, a domů už přijel aspoň dvakrát, vždy nebohou Agrafenu Alexandrovnu zmlátí tak, že tam musíme přijet.
Ale co zmůžeme, když je to válečný hrdina?
Netroufám si proto říct, že se Agrefeně Alexandrovně žije dobře. A věru, že bych nechtěl v její kůži, až se speciální vojenská operace skončí porážkou nacistů a celého NATO a manžel Agrafeny Alexandrovny se vrátí domů, třebaže jako válečný invalida, pak už nezůstane, než jen doufat, že se chlap co nejdřív upije.
Ale počkejte, drahý příteli, měl jsem tady někde schovanou ještě jednu lahev vodky, to vím určitě. Najdu ji a pak ji celou vypijeme na zdraví Agrafeny Alexandrovny, věřte mi, ta žena je učiněný anděl.
Souhlasíte? Jen mi trochu pomozte, abych se zvedl ze země, sám to nedokážu.“
Ukažte mi někoho u nás v Rusku, kdo by s takovým návrhem nesouhlasil…
