Článek
Rád chalupařím, a tak není divu, že jsem s potěšením přijal nabídku od jednoho bývalého fotbalisty, abych strávil několik dní na jeho chalupě, která se nachází na břehu jezera Maggiore, opravdu velmi půvabného, navíc i vzdáleně připomínajícího Máchovo jezero, což mu jen dodává na jeho oblibě u nás, Čechů.
Fotbalista mně, i se svou partnerkou, přijal velmi srdečně, takže mi nic nebránilo, abych se bezezbytku ponořil do chalupaření v místě pro mne přece jen trochu netradičním, protože nejčastěji chalupařím v českém pohraničí, kde se pořád nachází relativně dost zachovalých stavení pamatujících ještě zdejší původní domorodé obyvatelstvo.
Ale brzy jsem si na zdejší vzduch i nádhernou scenérii zvykl, a tak jsem mohl celé dny debatovat s naším bývalým fotbalistou o fotbale a zejména pak jeho kariéře.
„Nejraději vzpomínám na sezónu strávenou v Dukle Praha, kde byl mým spoluhráčem i Dale Mullholand, který hrál i v Sovětském svazu,“ svěřil se mi hostitel jednoho, obzvláště krásného podvečera, zatímco jeho partnerka stála u grilu a připravovala nám grilovanou brynzu.
Není divu, že těch několik dní uteklo rychle jako voda, a nadešel čas loučení.
„Ako sa vám tuná páčilo?“ zeptala se mě hostitelova partnerka perfektní slovenštinou.
„Velmi, opravdu velmi se mi u vás líbilo,“ opáčil jsem a dodal, „všechno je tady opravdu kouzelné. Ale rád bych se vás na něco zeptal. Zdá se mi, že pořád slyším takové jakoby tichounké zvonění. Jako by tady někde pořád nepřetržitě zvonily nějaké malé zvonečky, slyšel jsem to i v noci.
Co to je?
Nebo to je nějaká eolská harfa?
I teď to slyším, to tajemné zvonění.“
Hostitel, bývalý fotbalista se usmál a usmála se i jeho partnerka, která mi, tentokrát perfektní češtinou odpověděla: „To jsou zvonky štěstí.“
„Zvonky štěstí?“ podivil jsem se.
„Ano, zvonky štěstí,“ přikývl tentokrát bývalý fotbalista a pokračoval, „to je taková aplikace, kterou si Dara stáhla do svého mobilu. Pokaždé, když ji někdo lajkne její fotku na Instagramu, ozve se tichounké zazvonění, a tak nám tady nepřetržitě, ve dne i v noci, vyzvánějí zvonky štěstí.“
„Áno, je to tak, jako vraví Paľo,“ přikývla hostitelova partnerka a mile se usmála, „dnes som si na Instagram dala fotografie svojich pazúch. Chcete sa na ne pozreť?“
„Jestli můžu,“ přikývl jsem se špatně skrývanou dychtivostí, přičemž se mi tak tak podařilo polknout sliny, aby mi neukáply z huby.
„Tady jsou, podívejte se,“ řekl hostitel a nadzdvihl něžně ruce své partnerce oděné v topu.
Řeknu vám upřímně, trochu se v těchto věcech vyznám, ale tak dokonale hladké ženské podpaždí bez sebemenšího náznaku jakéhokoliv chloupku jsem už neviděl pěkně dlouho, možná jen jednou za celý svůj život na svatbě svého nejlepšího kamaráda…
