Článek
Představte si to: po barokní Vídni 18. století se prochází elegantní muž tmavé pleti, oblečený v orientálním oděvu s bílým turbanem. Není to však žádný sluha – je to vzdělaný společník knížat, který plynně mluví šesti jazyky včetně latiny a češtiny, brilantní šachista a matematik, vyhledávaný diskutér. To byl Angelo Soliman. Asi málokdo by v tuhle chvíli odhadnul, že bude jeho tělo posmrtně vypreparované a že se na něj budou do muzea chodit dívat rodiny pro zábavu.
Africký princ na vídeňském dvoře
Příběh Angela Solimana začíná kolem roku 1721 v regionu dnešní severovýchodní Nigérie. Jako sedmiletý byl unesen, prodán do otroctví a přes severní Afriku doputoval až do sicilské Messiny. Z malého afrického prince se stal exotický doplněk domácnosti jisté markýzy, která ho nechala pokřtít a dala mu jméno Angelo Soliman.
Právě v Messině se Soliman poprvé setkal s českým šlechticem Janem Jiřím Kristiánem knížetem Lobkovicem, který od roku 1732 zastával funkci guvernéra Sicílie. Markýza malého Angela „věnovala“ Lobkovicovi jako dar. Společně procestovali Evropu, Angelo se účastnil vojenských tažení a podle některých svědectví svému pánovi jednou dokonce zachránil život, když ho raněného vynesl z bojiště.
Po Lobkovicově smrti v roce 1753 přešel Angelo do služeb Josefa Václava knížete z Lichtenštejna, který patřil k nejvýznamnějším a nejbohatším šlechticům své doby a měl velmi blízko k vídeňskému císařskému dvoru. Právě ve Vídni se Angelova hvězda rozzářila nejjasněji a z exotického komorníka se stala uznávaná osobnost vídeňských salonů.
Bratr Mozarta – černá hvězda vídeňských zednářů
Mezi těmi, kdo obdivovali Solimanovu učenost a kultivovanost, byli i přední umělci té doby včetně skladatelů Wolfganga Amadea Mozarta a Josepha Haydna. Spojovala je nejen úcta k Solimanově osobnosti, ale i společné členství v prestižní vídeňské zednářské lóži „Zur Wahren Eintracht“ (K Pravé Svornosti).
V lóži Soliman přijal symbolické jméno „Massinissa“ podle numidského krále Massinassy, proslulého ve starověku svou vznešeností. „Angelo vnášel do našich setkání ducha vědy a humanismu,“ vzpomínal později maďarský básník Ferenc Kazinczy, další člen lóže a Solimanův přítel.
Při pravidelných setkáních lóže tak Angelo usedal bok po boku nejen s předními intelektuály, ale i s Mozartem samotným. Je fascinující představit si, jak spolu diskutují jeden z nejslavnějších skladatelů všech dob a vzdělaný Afričan při tajných rituálech osvícenské společnosti. Někteří hudební historikové dokonce spekulují, že právě neobvyklý Solimanův životní příběh mohl Mozarta inspirovat při tvorbě postav v operách Kouzelná flétna či Únos ze serailu.
Tajná svatba a pád z výšin
Zdálo se, že Angelo Soliman má vše – postavení, přátele, respekt, vzdělání. Chybělo mu jen jedno: láska. Tu našel v podobě Magdaleny Christiani, vdovy po tajemníkovi hraběnky Harrachové a sestry pozdějšího napoleonského maršála Kellermanna.
V roce 1768 se s ní Angelo tajně oženil ve svatoštěpánském dómu. Před obřadem musel přísahat, že není nevolníkem – důkaz, že během svého života už dávno nabyl osobní svobody. Jenže to, co mělo být začátkem nového šťastného života, se stalo jeho pádem.
Když se o svatbě dozvěděl kníže Lichtenštejn, okamžitě Solimana propustil ze služby. Kníže, který vyžadoval od svých sloužících absolutní loajalitu, se cítil podveden. Jeho rozhodnutí bylo neoblomné: Angelo musel opustit přepychový palác a začít znovu.
„Kníže nechápe, že i černý muž má srdce, které touží po lásce,“ svěřila se Magdalena své přítelkyni. Angelo pak žil nějaký čas jako soukromník v domku na předměstí Vídně, věnoval se vzdělávání své jediné dcery Josefiny a udržoval kontakty s intelektuální elitou. Finanční těžkosti ho však dostihly, a tak musel roku 1773 znovu vstoupit do lichtenštejnských služeb – tentokrát u synovce svého bývalého pána.
Angelo Suliman na plátně od neznámého autora.
Když císař nařídí mumifikaci
Život Angela Solimana se uzavřel náhle 21. listopadu 1796, když ho na ulici ranila mrtvice. Bylo mu asi 75 let – na svou dobu úctyhodný věk. Ale to, co následovalo po jeho smrti, překonává i ty nejbizarnější představy.
Zatímco jeho dcera Josefina truchlila a připravovala se na křesťanský pohřeb svého otce, přišel šokující rozkaz od císaře Františka II.: Solimanovo tělo má být preparováno pro císařskou sbírku přírodnin.
Tělo tohoto vzdělaného muže, který se přátelil s elitou své doby, bylo odneseno do pitevny, kde mu lékaři stáhli kůži, dokonale ji preparovali a napnuli na formu vyplněnou slámou. Celý proces probíhal s vědeckou precizností – vždyť měl posloužit k „poučení“ veřejnosti o africké rase.
„Prosím, vráťte mi tělo mého otce,“ žádala zoufale Josefina v dopise císaři. „Je to křesťan a zaslouží si odpočívat v posvěcené půdě.“ Její prosby byly marné.
Mezi tapírem a dítětem
Vídeňský dvorní kabinet přírodnin se pyšnil mnoha kuriozitami, ale expozice s Angelem Solimanem patřila k nejvíce navštěvovaným. Vitríny zařazené do instalace tropického pralesa obsahovaly vycpaná exotická zvířata jako tapír, ale také lidské exempláře – kromě Angela zde bylo i tělo sedmiletého afrického děvčátka, které císař získal jako dar od neapolské královny.
Angelo stál ve vitríně nahý, pouze se sukénkou z pštrosích per a korunou ze stejného materiálu, ozdoben šňůrami skleněných perel a mušlovým náhrdelníkem. Solimanův preparát byl instalován tak, aby ilustroval představy Evropanů o „divokém Afričanovi“ – přesný opak toho, kým ve skutečnosti byl.
Tato groteskní výstava vzbudila pobouření i u části vídeňské společnosti. Církev protestovala proti zneuctění ostatků pokřtěného křesťana. Intelektuálové poukazovali na absurditu vystavení váženého člena společnosti jako exotické kuriozity. Josefina se nevzdávala a stále žádala alespoň o vydání otcovy kůže k důstojnému pohřbení. Vše marně – císařova vůle byla pevná.
Plameny osvobození
Angelo Soliman zůstal součástí muzejní expozice až do roku 1806, kdy byl spolu s dalšími „lidskými exempláři“ přesunut na půdu dvorní knihovny. Tam, v zapomnění, čekal jeho preparát další čtyři desetiletí.
Ironie osudu se dovršila za revoluce roku 1848. Během říjnových bojů zasáhla střecha knihovny dělostřelecká střela a následný požár zničil i Solimanovy ostatky. Žár plamenů osvobodil to, co zbylo z muže, který za života překonal hranice svého původu i doby, v níž žil.
Dnes zůstává jen sádrový odlitek Solimanovy hlavy, vystavený v muzeu v Badenu u Vídně. Tichý svědek života, který začal v otroctví, dosáhl výšin intelektuálního uznání a skončil jako muzejní exponát číslo 1796.
-----------------------------------------------------------
Zdroje:
https-/masonicfootnotes.com/stuffed-barbarian,
https-/www.habsburger.net/en/chapter/angelo-soliman,
https-/en.wikipedia.org/wiki/Angelo_Soliman,
https-/face2faceafrica.com/article/from-celebrated-afro-austrian-noble-to-mummified-savage-on-display-the-heartbreaking-story-of-angelo-soliman
