Článek
Když byste se ocitli v Ostravě na počátku 19. století, překvapil by vás nezvyklý klid. Krajina posetá poli a malými zemědělskými usedlostmi, jejichž obyvatelé se živili převážně chovem dobytka, drobnými řemesly a pěstováním obilí. Už tehdy se ale mezi lidmi vědělo, že pod půdou, která je živí, čeká na vyzvednutí neobyčejně kvalitní uhlí. Průmyslová revoluce měla co nevidět vtrhnout na Ostravsko.
Muž, který viděl budoucnost
V roce 1821 patřil sedmačtyřicetiletý Salomon Mayer Rothschild k nejvlivnějším bankéřům navázaným na rakouský císařský dvůr. Prakticky všechno se pod jeho rukama měnilo v ohromné bohatství. I válka, jelikož to byly jeho peníze, které pomáhaly císařské kase vzpamatovat se po napoleonských válkách.
Při svých cestách po západní Evropě na vlastní oči viděl rodící se průmyslovou revoluci. Viděl, jak železnice spojují vzdálená města a jak parní stroje mění manufaktury v moderní továrny. A právě tehdy se k němu dostala zpráva o bohatých slojích černého uhlí na Ostravsku. V mysli prozíravého bankéře se okamžitě zrodila vize, která měla navždy změnit tvář celého regionu.
Od myšlenky k impériu (1828-1918)
Rothschildova představa byla daleko od prostého dolování uhlí. Jeho plán byl na jednom místě vydolovat uhlí a hned ho proměnit v surovinu, po které prahnul celý svět - železo. Žádná přeprava na dlouhé vzdálenosti, nic takového. Když nepojede uhlí za továrnou, musí továrna za uhlím. A právě na této myšlence vznikly v roce 1828 Vítkovické železáren.
Ale ani to nebyl konec jeho vizionářských plánů. Zatímco se teprve stavěly první pece, Rothschild už projektoval ambiciózní Severní dráhu císaře Ferdinanda - železniční tepnu, která měla spojit Vídeň s haličskými solnými doly. Byl to mistrovský tah: železárny tak získaly nejen odbyt pro své kolejnice, ale i strategickou dopravní síť pro přísun surovin a export výrobků do celé monarchie.
S růstem železáren se měnila i tvář okolní krajiny. Z vesnic se stávala průmyslová předměstí, mezi poli vyrůstaly dělnické kolonie. Ulicemi se místo vůně dozrávajícího obilí šířil černý uhelný prach a vzduch pulzoval údery bucharů. Lidé přicházeli s nadějí na lepší život - sice za cenu dřiny u rozpálených pecí, ale s příslibem stálého výdělku..
Z jednoho průmyslového snu vyrostl kolos, který v následujících desetiletích změnil životy desetitisíců lidí a vtisknul Ostravsku jeho charakteristickou tvář, kde se z ohně a oceli rodí budoucnost.
Éra budování a rozkvětu (1918-1945)
Když se nad Evropou rozplynul dým první světové války a na mapě se objevilo nové Československo, stály Vítkovické železárny před velkou otázkou - jak se přizpůsobit novému státu? Odpověď přišla rychleji, než kdokoli čekal. Mladá republika potřebovala moderní infrastrukturu a Vítkovice měly vše, co bylo potřeba - know-how, technologie i zkušené dělníky.
V meziválečném období se železárny staly výkladní skříní československého průmyslu. Z jejich dílen vycházely nejen tradiční kolejnice a stavební ocel, ale i složité strojírenské celky. Počet zaměstnanců se vyšplhal na 15 000, a to ještě nikdo netušil, že zlatá éra teprve přijde.
Jenže ještě před ní vrhnul do Evropy nacismus a druhá světová válka. Železárny, které po desetiletí vyráběly kolejnice, mosty a stroje pro mírový rozvoj, se přes noc proměnily ve zbrojovku. Z výrobních hal začaly místo civilních výrobků vyjíždět součástky pro tanky, děla a další válečnou techniku.
Pro tisíce zaměstnanců to bylo období vnitřního konfliktu - každá vyrobená součástka přece přispívá k nacistickému válečnému úsilí. Časem se začaly objevovat drobné sabotáže: zpožděné dodávky, vadné svary, které se projevily až při transportu, stroje, které se „náhodou“ pokazily v nejméně vhodnou chvíli. Byly to zdánlivě malé akty odporu, ve skutečnosti šlo o velké hrdinství, za které se platilo životem.
Ke konci války, když se fronta blížila k Ostravě, utrpěly železárny škody při bombardování. Část provozů byla poškozena, ale hlavní výrobní kapacity přežily. Jako by ty mohutné ocelové konstrukce symbolizovaly odolnost samotných Ostravanů - poničené, ale nezlomené.
Doba železného srdce (1945-1989)
Poválečné znárodnění v roce 1945 otevřelo novou kapitolu. Vítkovické železárny se staly výkladní skříní socialistického průmyslu. Čísla z této éry berou dech - na vrcholu v 70. a 80. letech zde pracovalo neuvěřitelných 70 000 lidí. To znamenalo, že prakticky každá rodina v Ostravě měla někoho „na šachtě“ nebo „v hutích“.
Železárny už dávno nebyly jen továrnou - byly městem ve městě. Měly vlastní učiliště, kde se každý rok vyučilo 2000 mladých hutníků a strojařů. Měly své jesle, školky, zdravotní střediska. Jejich kulturní domy ožívaly večer tanečními zábavami, kde se mladí zaměstnanci seznamovali a zakládali rodiny. Když se střídaly směny, ulice se plnily proudy lidí - jedni unavení mířili domů, druzí nastupovali na svou šichtu.
Ale byla to také doba kontrastů. Zatímco výroba stoupala a rekordy padaly jeden za druhým (v roce 1985 se vyrobilo přes 7 milionů tun oceli), nad Ostravou se vznášel těžký smog. Řeka Ostravice tekla zbarvená rzí a obyvatelé si zvykli na to, že prádlo na šňůrách nikdy nebude úplně bílé.
Cesta k nové budoucnosti (1989-současnost)
Sametová revoluce zasáhla železárny jako blesk z čistého nebe. Najednou bylo všechno jinak - státní zakázky zmizely, východní trhy se zavřely, přišla konkurence ze zahraničí. Počet zaměstnanců klesal rychleji než podzimní listí - z někdejších 70 000 zbylo během několika let jen 20 000, pak 10 000, a dnes jen zlomek.
Ale Vítkovice prokázaly to, co vždycky - schopnost přežít a přizpůsobit se. Část výroby se modernizovala, zaměřila se na specializované produkty s vysokou přidanou hodnotou. A pak přišel možná nejodvážnější krok v celé historii - proměna Dolní oblasti Vítkovic.
Tam, kde se ještě před třiceti lety tavilo železo, dnes mladí programátoři vyvíjejí software. V bývalém plynojemu GONG, kde se kdysi skladoval vysokopecní plyn, se konají mezinárodní konference a koncerty. Po ochozu vysoké pece č. 1, odkud kdysi mistři kontrolovali tavbu, teď stoupají turisté, aby se pokochali výhledem na město.
Epilog: Železo v krvi
Vítkovické železárny byly tepnou, která pumpovala život do celého regionu. Byly školou života pro generace Ostravanů. Byly místem, kde se z obyčejných lidí stávali mistři svého řemesla.
Dnes, když se díváte na panorama Ostravy, mění se vám město před očima. Místo kouřících komínů rostou výškové budovy IT firem, v bývalých průmyslových halách vznikají kreativní centra. Ale když se zaposloucháte do tepu města, stále v něm uslyšíte ozvěnu těch dvou set let, kdy se zde tavilo železo. Ten kraj ho má v krvi.
Zdroje:
https://www.jewishvirtuallibrary.org/rothschild-family
https://www.encyclopedia.com/history/encyclopedias-almanacs-transcripts-and-maps/rothschild-family
https://www.historickaostrava.cz/vitkovicke-zelezarny/
https://forbes.cz/rothschildovy-vitkovice-jak-bankovni-dynastie-ovlivnila-podobu-oceloveho-mesta/
https://www.idnes.cz/ostrava/zpravy/vitkovice-vyroci-190-let. A181207_444092_ostrava-zpravy_woj
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vítkovické_železárny
