Článek
Ve francouzských domácnostech rodiče v panice vypínají rádia. V britských kostelích budou duchovní varovat před morálním úpadkem. Celý článek věnuje písni vatikánský list L'Osservatore Romano, překvapivě se autorovi píseň vůbec nezamlouvá. Navzdory anebo právě díky tomu všemu se „Je t'aime… moi non plus“ stala legendou, která vzrušuje posluchače dodnes.
Zrození skandálu
Paříž, prosinec 1967. V přítmí luxusního bytu na Champs-Élysées sedí Serge Gainsbourg u klavíru. Je mu 39 let, má za sebou dekádu provokativní tvorby a pověst enfant terrible francouzské hudby. Vedle něj stojí Brigitte Bardot, v té době na vrcholu své krásy a slávy.
„Napiš pro mě tu nejkrásnější milostnou píseň,“ požádá ho Bardot. Gainsbourg se usměje a odvětí: „Napíšu tu nejhorší.“ O několik dní později spolu novou skladbu nahrávají. „Bylo to jako elektrický výboj,“ vzpomínala později Bardot ve své autobiografii. „Serge dokázal zachytit esenci lásky - její krásu i její temnotu.“
Jenže je tu malý problém. Bardot je v té době vdaná za Guntra Sachse, dědice firmy Opel, a ten se o nahrávce dozví. Bardot v panice poprosí Gainsbourga, aby píseň nevydával, protože by jí to zničilo život. Serge souhlasí, ale už tehdy ví, že píseň je příliš dobrá na to, aby zůstala nevydaná. Potřebuje jen najít ten správný hlas.
Osudové setkání
Na londýnské natáčení filmu „Slogan“ přichází dvaadvacetiletá Jane Birkin. Píše se rok 1968, herečka má čerstvě za sebou skandální roli ve filmu „Blow-Up“ a touží prorazit ve Francii. Její první setkání s Gainsbourgem ale nenapovídalo tomu, že spolu brzy pobouří moralisty z celého světa. On byl pro ni odpudivým a arogantním mužem s tváří pouličního rváče. Gainsbourg v ní zase viděl jen další pohlednou Angličanku bez znalosti francouzštiny.
Zlom přišel během společné večeře v restauraci Furstenberg. Pod Gainsbourgovou cynickou maskou objevila Birkin brilantního a vtipného muže. On naštěstí pod její křehkostí rozpoznal silnou osobnost. Když jí později nabídl společné nahrávání písně, netušila, že tento moment navždy změní její život.
V útrobách Marble Arch
Nahrávání v londýnském studiu Marble Arch se stalo legendou. Jane byla strašně nervózní, neustále se ptala, jestli to dělá správně. Serge byl sice trpělivý, ale také neústupný. Věděl přesně, co chce. Přeci jen nenahrával tuhle píseň poprvé…
Klíčový moment přišel, když Gainsbourg požádal všechny kromě zvukaře, aby opustili studio. „Představ si, že zpíváš o lásce. O té nejčistší lásce,“ řekl Jane. Ale pak dodal něco, co změnilo všechno: „Ale nezpívej to jako zpěvačka, zpívej to jako milenka.“
Nakonec odešel ze studia i zvukař - styděl se. Ale právě kombinace nevinného hlasu s explicitními vzdechy vytvořila to správné napětí. Bylo to jako zachytit samotnou esenci touhy.
Po dlouhou dobu byli Jane a Sarge jedním z nejsledovanějších párů ve Francii.
Skandál začíná
Když se „Je t'aime… moi non plus“ poprvé ozvala v rádiu, Evropa zatajila dech. Tehdejší DJ BBC Radio 1 Tony Blackburn pustil píseň v odpoledním vysílání. Za deset minut mu volal ředitel stanice a křičel do telefonu. Za hodinu už byl vydaný oficiální zákaz - tahle píseň se na BBC hrát nebude.
První vydavatel, Fontana Records, stáhl po několika týdnech píseň z prodeje. Morálně nepřijatelné, znělo oficiální prohlášení. Gainsbourg se jen smál a podepsal novou smlouvu s Philips Records.
Reakce veřejných institucí byly jednoznačné. Vatikán vydal oficiální odsouzení, píseň označil za „urážku Boha a člověka“. Ve Španělsku byla nahrávka okamžitě zakázána. V Itálii ji mohli dýdžejové hrát až po dvaadvacáté hodině. A ve Velké Británii se gramodeska prodávala v černém obalu, aby nikoho nepobuřovala.
Zakázané ovoce
Každý zákaz ale jen zvyšoval popularitu písně. „Je to jednoduché. Když něco zakážete, všichni to chtějí. Vatikán je můj nejlepší PR agent,“ vysvětloval Gainsbourg.
Čísla mu dávala za pravdu. „Je t’aime… moi non plus“ se stala první francouzskou písní na vrcholu britské hitparády. V Německu se držela na prvním místě šest týdnů. V Itálii se sice prodávala „pod pultem“, ale prodeje byly i tak astronomické.
Do října 1969 se prodaly tři miliony kopií, do roku 1986 dosáhl celkový prodej čtyř milionů kusů. Podle některých zdrojů se do roku 1996 prodalo dokonce až šest milionů nosičů této skladby.
Temná strana úspěchu
Gainsbourg se po úspěchu písně stal ještě kontroverznějším. Jeho provokace byly čím dál extrémnější. V roce 1979 pobouřil celý národ reggae verzí francouzské hymny Marseillaisy. O pět let později si v přímém televizním přenosu demonstrativně připálil bankovkou v hodnotě 500 franků. Rok 1986 přinesl jeden z jeho nejkontroverznějších počinů - duet „Lemon Incest“ s vlastní dcerou Charlotte. Ale v roce 1988 šokoval možná nejvíc ve svém životě. Během živé televizní show oznámil pětadvacetileté Whitney Houston před zapnutými kamerami, že by s ní chtěl mít sex.
Serge byl posedlý překračováním hranic. Jako by testoval, kolik provokací může společnost ještě unést. A jako by testoval, kolik toho zvládne unést Jane. Pohár trpělivosti přetekl v roce 1980. Jejich rozchod šokoval Francii, pro média to byl konec jedné éry. Sexuální revoluce skončila.
Dědictví lásky
Dnes, více než 50 let po vydání, je „Je t'aime… moi non plus“ považována za klasiku. To, co kdysi šokovalo, se stalo symbolem 60. let. Píseň byla použita v desítkách filmů, inspirovala stovky coververzí.
Serge Gainsbourg zemřel v roce 1991 na infarkt. Jeho pohřeb se stal národní událostí. Birkinová stála v první řadě, oporou jí byla jejich společná dcera Charlotte. Jane Birkin odešla v červenci 2023. A až do konce života bránila píseň před kritiky: „Nebyla to pornografie. Byla to píseň o lásce. O té nejčistší formě lásky - té, která přesahuje fyzično.“
Možná nejlépe ale legendární duet vystihl sám Serge Gainsbourg: „Chtěl jsem napsat tu nejhorší milostnou píseň. Místo toho jsem napsal tu nejupřímnější.“
Zdroje:
kniha Munkey Diaries - životopis Jane Birkin
kniha Iniciály B.B - životopis Brigitte Bardot
