Tak slavné, až je zakázaly aneb Když byl ženský fotbal oblíbenější než mužský

Když rozhodčí odpískal začátek zápasu, zůstalo před branami stadionu dalších deset tisíc fanoušků. Jednoduše se do ochozů nevešli, tak oblíbený byl v meziválečném období ženský fotbal v kolébce tohoto sportu. K jeho vlastní škodě, jak se brzy ukáže.

Den předtím prohrála na stejné trávě zápas proti Arsenalu mužská jedenáctka Evertonu. Počet diváků? Třicet pět tisíc lidí. Ano, o osmnáct tisíc míň, než přišlo na utkání dělnic z muniční továrny, které před třemi lety sotva věděly, kdy se píská ofsajd.

O necelý rok později ženský fotbal v Anglii fakticky skončí. Ne proto, že by o něj nebyl zájem, ale naopak právě proto, že svou popularitou konkuroval hrajícím mužům.

První velká kapitola ženského fotbalu se otevřela za první světové války. Muži odešli na frontu a Británie potřebovala udržet v chodu továrny. Na jejich místa proto nastoupily ženy. Ne do lehké náhražkové práce, ale k těžkým směnám, špíně, hluku a tovární disciplíně.

V anglickém Prestonu mezi ně patřily dělnice firmy Dick, Kerr & Co. Před válkou vyráběla lokomotivy a tramvaje. Za války se její provoz změnil v muniční továrnu, která na vrcholu výroby chrlila třicet tisíc granátů týdně.

O polední přestávce dělaly ženy totéž, co předtím muži - kopaly na dvoře do míče. Mistři se na to nejdřív nedívali s pochopením, naštěstí jim ale brzy došlo, že hra zvedá náladu, stmeluje směnu a práci v továrně ani v nejmenším nebrzdí. Postupně tak začaly z přestávkové zábavy vznikat regulérní továrenské týmy. V prosinci 1917 sehrály ženy z Dick, Kerr první charitativní zápas pro raněné vojáky z místní nemocnice. Na prestonský stadion Deepdale přišlo deset tisíc lidí.

„Válka se nějak dotkla úplně každého,“ vyprávěla po letech historička Gail Newshamová, sama bývalá hráčka a autorka knihy o tomto týmu. „Některé z těch dívek měly na frontě bratry nebo švagry, jiné o ně přišly. Chtěly taky přiložit ruku k dílu a pomoci.“

Tým dostal jméno po továrně. Hráčky nastupovaly v černobílých tričkách a modrých trenýrkách, vlasy měly schované pod čepicemi. Alfred Frankland, který se stal manažerem týmu, brzy pochopil, že před sebou nemá jen válečnou kuriozitu. A tak začal rychle vyhledávat nejlepší hráčky z celé země a přivádět je právě do Prestonu.

Jednu z nich přivedl Frankland ze St Helens. Bylo jí čtrnáct a měřila skoro metr osmdesát - byla vyšší než většina mužů kolem ní. V prvním zápase ještě nastoupila proti Dick, Kerr Ladies, Frankland po ní ale okamžitě sáhl. Nabídl jí místo v týmu, práci v továrně, deset šilinků za zápas a k tomu krabičku cigaret Woodbine, na kterých si jako na součást odměny trvala. Jmenovala se Lily Parr.

Spoluhráčka o ní později řekla, že měla „kop jako mula“. Spisovatelka Barbara Jacobsová to vystihla jinak: „Měla přirozený talent a kouzlo. A zároveň v sobě nesla vzdor vůči všemu, co se tehdy od ženy čekalo. Na předpokládanou ženskost nehrála.“ Místo šití a vaření hrála od dětství fotbal a ragby. Kouřila jednu Woodbinu za druhou, jedla za dva a po zápasech kradla míče a prodávala je dál.

Levačkou střílela takovou silou, že podle dobových zpráv zlomila jednomu mužskému brankáři ruku, když se pokusil její ránu zastavit. V první sezoně dala třiačtyřicet gólů, a to jí ještě nebylo šestnáct. Jeden místní list napsal, že „v celé zemi nejspíš není větší fotbalový zázrak“.

Mimo hřiště se neskrývala ani se svým životem s partnerkou Mary. Sex mezi muži byl v té době v Anglii trestný, vztahy mezi ženami ale zákon nepostihoval. Zákonodárci se báli, že by zákaz vztahů mezi ženami veřejnost na jejich existenci naopak upozornil. Společnost se ale na otevřený vztah dvou žen stejně dívala s despektem. Čímž se Lily Parr samozřejmě odmítala vůbec zaobírat. Vyučila se zdravotní sestrou, jako první ve své rodině si pořídila vlastní dům a spolu s Mary pracovala ve stejné psychiatrické léčebně.

V roce 1920 už Dick, Kerr Ladies nebyly žádná tovární kuriozita. Na jaře porazily před pětadvaceti tisíci diváky reprezentaci Francie 2:0 v zápase, který se považuje za první ženské mezistátní utkání. Odehrály zápasy v Paříži, Le Havru a Rouenu. Za rok 1920 nastřílely Ladies sto třiatřicet gólů ve třiceti zápasech!

Téhož roku se hráčky Dick, Kerr staly prvním ženským týmem, který nastoupil k nočnímu zápasu. Hřiště na Deepdale osvítily dva protiletadlové reflektory, jejichž zapůjčení z armádních skladů povolil osobně tehdejší ministr války Winston Churchill.

Sláva přišla rychle. Při jednom zájezdu do Londýna bydlel tým v moderním hotelu a Parr s Alice Woodsovou byly tak unesené elektrickými světly, že zůstaly skoro celou noc vzhůru a cvakaly vypínačem.

A na tomto pozadí se přiblížil zápas, kvůli kterému pro ně Everton uvolnil Goodison Park, jeden z nejslavnějších stadionů v zemi. Zápas, který ovlivnil ženský fotbal na sto let dopředu.

Ten den nezačal vůbec dobře. Florrie Redfordová, hvězdná útočnice, zmeškala vlak. Sestava se tak rozsypala ještě před výkopem. Manažer Frankland musel vymyslet náhradní řešení - kapitánka a pravá obránkyně Alice Kell se posunula na hrot útoku. Vyšlo to.

V prvním poločase otevřela skóre drobná Jennie Harris. A po přestávce přidala právě Kell tři góly. Dick, Kerr Ladies porazily St Helens Ladies 4:0. Výtěžek z lístků, přes tři tisíce liber (dnes řádově statisíce), putoval na fond pro nezaměstnané válečné veterány.

Padesát tři tisíc diváků!

Pro klubový ženský zápas to byl rekord, který zůstal nepřekonaný devětadevadesát let.

Pro fotbalovou asociaci to byl seizmický šok. A hlavně velký problém.

Bylo dva roky po válce. Muži byli zpět z fronty a předpokládali, že se vše vrátí do starých kolejí. Chtěli zpět své stadiony, chtěli zpět své zápasy a hlavně chtěli zpět své diváky. Ale realita byla jiná. Ženský fotbal plnil tribuny návštěvami, o jakých si mnohé mužské kluby mohly nechat jen zdát. A to všechno v době, kdy se Football League rozšiřovala o třetí úroveň soutěží. Mužský fotbal prostě potřeboval získat diváky zpět.

Nic, co by nevyřešilo jedno úřední nařízení… 5. prosince 1921 vydala Anglická fotbalová asociace rozhodnutí - zakázala ženám hrát na všech hřištích spadajících pod svaz. Oficiálně to svaz svedl na peníze, prý se příliš velká část výtěžku z charitativních ztrácí v nákladech a na dobročinnost z ní jde málo. Do konečného zápisu ale nakonec úředníci přidali ještě větu, která je z dnešního pohledu skandální:

„Hra fotbal je pro ženy zcela nevhodná a nesmí být podporována.“

Trenér Frankland, kterého tehdy citoval skoro každý list, to označil za ostudu. Nechápal, že někdo z jeho krajanů dokáže udělat takový zpátečnický krok.

Lily Parr bylo šestnáct, když jí fotbalová asociace tou jednou větou vzala sen o profesionální kariéře. Hřiště s tribunami a turnikety byla rázem pro ženy zavřená a sto padesát ženských týmů po celé Anglii zůstalo bez stadionů.

Tým Dick, Kerr Ladies se nerozpadl hned. Jen musel hledat, kde by mohl své velké zápasy hrát dál. V roce 1922 proto vyrazil přes Atlantik. V USA ale narazily hráčky na jiný problém - ženské týmy na jejich úrovni tam nebyly. A tak je pořadatelé postavili proti mužům. Ne proti amatérům, ale proti profesionálním klubům nově vzniklé American Soccer League. Návštěvnost zápasů šla opět do desetitisícových čísel.

Jeden ze zápasů se měl odehrát ve Filadelfii. Jenže regionální svaz Východní Pensylvánie ho odmítnul posvětit: panovala obava, že kdyby ženy vyhrály nad místním mužským týmem, uškodilo by to fotbalu na školách a univerzitách. Jinými slovy se báli, že jejich muži prohrají s ženami.

Nakonec Ladies odehrály proti mužským týmům devět zápasů. Tři Angličanky vyhrály, tři remizovaly, tři prohrály. Víc než slušné. Navíc - během jednoho zájezdu Parr a tři její spoluhráčky vyzvaly na čtvrtmílový závod americkou ženskou olympijskou štafetu. A vyhrály.

Hrát ženám svaz nezakázal úplně, to vzhledem k oblíbenosti ženského fotbalu ani nešlo. Mohl je ale připravit o to, co je dělalo nejlepšími. Manažer Frankland stavěl tým tak, že nascoutoval nejlepší hráčky z celé země. Svaz proto zavedl jedno jednoduché pravidlo: žádná žena nesmí hrát za klub vzdálený víc než dvacet mil od jejího bydliště.

A to byl ten pověstný začátek konce. Z legendy, která vyhrávala téměř každý zápas, se stal místní klub. A postupně ani to ne. Nakonec Ladies hrály na úplně jiném pažitu, než jim byl vlastní - na psích závodištích nebo v městských parcích. Daleko od těch padesáti tří tisíc nadšených diváků na Goodisonu Parku.

V roce 1926 se po sporu s továrnou přejmenoval tým na Preston Ladies. Lily Parr u něj zůstala až do roku 1951. Když ji v roce 1946 jmenovali kapitánkou, měla nastříleno 967 z celkových 3 022 gólů týmu.

Zákaz fotbalové asociace vydržel až do roku 1971. Preston Ladies se rozpadly o šest let dřív. Důvod? Nedostatek hráček. Jen pro zajímavost - anglická mužská fotbalová reprezentace vyhrála světový šampionát rok po jejich konci. Dobrých pětačtyřicet let poté, co jejich ženské předchůdkyně dokázaly soupeřit s mužskými týmy a porážet je.

-------------------------------------------------------

Zdroje a literatura: National Football Museum; Gail Newsham, „In a League of Their Own!“; Barbara Jacobs, „The Dick, Kerr's Ladies"; Suzanne Wrack, „A Woman's Game“; Steven Scragg, These Football Times (2019); Society for American Soccer History; Taylor & Francis, Sport in History; Smithsonian Magazine; Spartacus Educational; Wikipedia.