Zapomenutá historie sportu: Válka kvůli fotbalovému zápasu

Stadion Azteca v Mexico City vibroval napětím, v ochozech se tísnilo padesát tisíc diváků. Zpívání, skandování, nadávky, mexické vlny vášní a emocí. Teploměr za celý večer neklesnul pod třicet stupňů Celsia ve stínu, vyčerpání hráčů bylo na konci zápasu viditelné i z posledního místa na tribuně. Salvador versus Honduras - zápas, který měl rozhodnout o tom, kdo pojede na mistrovství světa. Dva národy, které se během sto dvaceti minut proměnily v nepřátele.

Zápas skončil nerozhodně 2:2 a šlo se do prodloužení. A pak to přišlo. Čas na hodinkách rozhodčího ukazoval 101. minutu. Salvadorský útočník Mauricio „Pipo“ Rodríguez vběhl do pokutového území, zpracoval nacentrovaný míč a pod vybíhajícím honduraským brankářem ho zasunul do brány. Ještě o padesát let později vzpomínal Pipo na tento okamžik s chvěním v hlase: „Cítili jsme, že máme vlasteneckou povinnost vyhrát pro Salvador. A to se nám povedlo.“ Do konce prodloužení už žádný gól nepadl. O tři týdny později byly tyto dvě země ve válce.

Salvador, malá země o velikosti Walesu, měl v roce 1969 přibližně tři miliony obyvatel, přičemž většinu tamní půdy kontrolovala pozemková elita. Honduras byl pětkrát větší, ale obyvatel měl jen 2,3 milionu. Přirozeně se tak stal cílem masové migrace ze Salvadoru. Přibližně 300 000 Salvadorců se vydalo do Hondurasu hledat živobytí na volné zemědělské půdě nebo v amerických ovocnářských společnostech.

Zatímco salvadorská elita podporovala emigraci jako únikový ventil sociálního napětí, honduraští rolníci se začali bouřit proti cizincům, kteří zabírali jejich půdu. Honduraská vláda odpověděla pozemkovou reformou, která postihla především migranty. Prezident López Arellano následně nařídil jejich deportaci, čímž vyvolal krizi v Salvadoru, který nebyl připraven přijmout takový počet navrátilců.

Napětí přiživovaly územní spory v Zálivu Fonseca, nenávistná rétorika v tisku a rostoucí tlak salvadorských velkostatkářů na vojenskou akci. Fotbalový zápas mezi oběma zeměmi pak už jen zažehl jiskru v sudu prachu – konflikt, jehož kořeny sahaly hluboko do minulosti, byl na spadnutí.

Po dramatickém salvadorském vítězství se napětí mezi oběma zeměmi rychle stupňovalo. Přestože fotbalové utkání nebylo přímou příčinou války, sehrálo roli katalyzátoru – fungovalo jako ventil, kterým unikly emoce nahromaděné za léta hospodářských a demografických tlaků.

„Lidé v zahraničí stigmatizovali můj gól jako ten, který odstartoval válku,“ posteskl si Rodríguez později. „Ale válka by vypukla, ať už s mým gólem, nebo bez něj.“

Už 27. června, v den rozhodujícího zápasu, Salvador přerušil diplomatické styky s Hondurasem. Večer po prohraném utkání vypukly v Hondurasu násilné protesty, během nichž davy útočily na domy a obchody salvadorských imigrantů. V následujících dnech docházelo podél hranic k ozbrojeným incidentům, zatímco tisk obou zemí přiživoval napětí stále agresivnější rétorikou – salvadorská média psala o pronásledovaných krajanech, honduraský tisk varoval před „salvadorskou invazí“.

Den po zápase vydala americká tisková agentura UPI článek s příznačným titulkem „Fotbalovou ‚válku‘ vyhrál Salvador, 3-2“. Díky tomu dostal konflikt název, který mu už navždy zůstal.

Když 14. července salvadorská vojska překročila hranice Hondurasu, sportovní rivalita se pro vojáky i civilisty obou zemí změnila v boj na život a na smrt. Konflikt trval čtyři dny, než pod mezinárodním tlakem zasáhla Organizace amerických států (OAS) a dojednala příměří. I za tak krátkou dobu ale přišlo v ozbrojeném střetu o život přibližně 3 000 lidí, převážně honduraských civilistů. Salvador své jednotky definitivně stáhl v srpnu.

Ukončení bojů sice částečně uklidnilo situaci, ale znesvářené národy už k sobě cestu nenašly. Obchod mezi oběma zeměmi ustal na desetiletí a hranice zůstala uzavřená až do roku 1992. Napětí mezi Salvadorem a Hondurasem přetrvává dodnes.

Navzdory válce, která v zemi ještě doznívala, se Salvador chystal na své první mistrovství světa. Země se ocitla na největší fotbalové scéně, ale přípravy se rychle změnily v chaos. Hráči neměli kde trénovat, jejich centrum obsadila armáda. Po cestě do Mexika pak několik členů týmu přišlo o zavazadla a po příjezdu se zjistilo, že tým nemá kde bydlet. Pokoje, které pro ně FIFA rezervovala, už obsadili jiní.

Když konečně nastoupili fotbalisti k prvnímu zápasu proti Belgii, chybělo pět hráčů základní sestavy – kvůli administrativní chybě nedorazily jejich registrační dokumenty. Na hřišti tak stálo mužstvo, které nebylo ani kompletní, ani připravené. Prohra 0:2.

Proti Mexiku už byli všichni hráči k dispozici, ale v poločase svítilo na tabuli skóre 0:3. O přestávce dostal tým jasné instrukce: žádné útoky, jen bránit a zabránit ještě větší ostudě. Prohra 0:4.

Před posledním zápasem proti Sovětskému svazu se reprezentanti rozhádali s vlastním vedením. Někteří hráči odmítli nastoupit, jiní už jen rezignovaně čekali na konec. Poslední prohra 0:2.

Salvador nezískal ani bod. Tři zápasy, tři porážky, skóre 0:8. Země, která se kvůli fotbalovému zápasu ocitla ve válce, nedokázala na mistrovství světa vsítit ani jeden gól.

-------------------------------------------------

Zdroje: https-//www.flightjournal.com/wp-content/uploads/2014/07/The-Soccer-War, https-/www.bbc.com/news/world-latin-america-48673853, https-/www.youtube.com/watch?v=R-4kfIaioVc