Článek
Když stát rozhodl, že rodiče nejsou dost dobří
Existují historické události, které se vymykají běžnému chápání. Ne proto, že by se odehrály před stovkami let, ale proto, že je organizoval samotný stát pod rouškou dobra, pokroku a civilizace. Australské Stolen Generations, tedy „ukradené generace“, představují jeden z největších příkladů systematické asimilace domorodého obyvatelstva ve 20. století. Po více než šest desetiletí byly desetitisíce dětí australských domorodců násilně oddělovány od svých rodičů, aby ztratily svůj jazyk, kulturu i identitu a staly se součástí bílé společnosti.
Dodnes jde o téma, které vyvolává silné emoce. Australská vláda se za tuto politiku omluvila až v roce 2008, ale pro mnoho přeživších představuje omluva pouze první krok. Trauma, které začalo před více než stoletím, totiž stále ovlivňuje celé rodiny.
Co byly Stolen Generations
Pojem Stolen Generations označuje děti australských Aboridžinců a obyvatel Torresova průlivu, které byly mezi přibližně lety 1905 až 1967, a v některých oblastech dokonce až do 70. let, násilně odebírány svým rodinám. Odebírání organizovaly federální i státní úřady ve spolupráci s církevními misiemi na základě tehdejších zákonů.
Podle oficiálních odhadů bylo mezi lety 1910 až 1970 v některých regionech odebráno jedno z deseti až jedno ze tří domorodých dětí. Přesný počet není znám, protože řada dokumentů byla ztracena nebo nikdy nevznikla. Vyšetřovací zpráva Bringing Them Home z roku 1997 odhadovala, že mohlo jít až o 100 000 dětí, zatímco někteří historici považují za pravděpodobnější číslo mezi 20 000 a 25 000. Odborníci se shodují v tom, že téměř neexistovala domorodá rodina, které by se tato politika nějakým způsobem nedotkla.
Myšlenka, že původní obyvatelé mají zmizet
Kořeny celé politiky sahají do druhé poloviny 19. století. Po příchodu evropských osadníků došlo mezi původními obyvateli Austrálie ke katastrofálnímu poklesu populace v důsledku nemocí, násilí i vyhánění z tradičních území. Mnozí politici tehdy dospěli k přesvědčení, že domorodé obyvatelstvo stejně postupně vyhyne.
Zvláštní pozornost byla věnována dětem smíšeného původu, které tehdejší úředníci označovali dnes již rasistickými výrazy jako „half-caste“. Právě tyto děti byly podle představ úřadů údajně schopné stát se součástí bílé společnosti. Jedním z nejznámějších zastánců této politiky byl A. O. Neville, hlavní ochránce Aboridžinců v Západní Austrálii. Otevřeně prosazoval myšlenku, že během několika generací lze „vyšlechtit barvu“ z domorodé populace prostřednictvím nucené asimilace.
Úředníci tvrdili, že děti budou mít lepší život mezi bělochy. Ve skutečnosti však jejich cílem bylo postupné odstranění domorodé identity.
Zákony, které umožnily odebírat děti
První legislativní kroky se objevily již ve státě Victoria v roce 1869. Postupně přijímaly obdobné zákony všechny australské státy a teritoria. Ty dávaly úředníkům mimořádně rozsáhlé pravomoci.
Například zákon Aboriginal Protection Act nebo pozdější Aboriginals Ordinance umožňovaly státním úředníkům stát se zákonnými poručníky všech domorodých dětí bez ohledu na přání rodičů. V některých oblastech mohli rozhodovat o tom, kde budou domorodci žít, pracovat nebo koho si smějí vzít za manžela.
V Novém Jižním Walesu byl roku 1915 přijat zákon, který umožňoval odebrat dítě bez soudního řízení a bez nutnosti prokázat zanedbávání péče. Historik Peter Read později upozornil, že v některých úředních spisech byl jako jediný důvod odebrání uveden strohý zápis: „Protože je Aboridžinec.“
Děti mizely přímo z náruče rodičů
Způsob, jakým byly děti odebírány, býval často brutální. Policisté nebo úředníci přijeli do osady, vybrali děti a odvezli je stovky kilometrů daleko. Někdy byly odebrány přímo po narození v nemocnici, pokud úředníci usoudili, že mají smíšený původ.
Vyšetřovací komise zaznamenala desítky svědectví rodičů i samotných dětí. Jedna žena vzpomínala na rok 1935, kdy policisté zastavili automobil, vytlačili její matku z vozu a děti odvezli pryč. Matka běžela za autem, zatímco děti křičely a snažily se vrátit zpět.
V některých případech byli rodiče donuceni podepsat dokumenty, kterým nerozuměli. Jiným bylo řečeno, že jejich dítě zemřelo, přestože bylo pouze přemístěno do vzdáleného zařízení.
Život v institucích připomínal spíše vězení
Většina odebraných dětí skončila v církevních misiích, státních ústavech nebo sirotčincích. Jejich každodenním cílem nebylo vzdělávání v dnešním slova smyslu, ale převýchova. Děti nesměly používat své rodné jazyky, byly nuceny přijmout anglická jména a měly zapomenout na vlastní kulturu. Chlapci byli připravováni na práci zemědělských dělníků, dívky především na práci služebných v domácnostech bělošských rodin.
Vyšetřovací zpráva Bringing Them Home popsala katastrofální podmínky v mnoha zařízeních. Chybělo jídlo, oblečení i základní hygiena. Děti čelily tvrdým trestům, nucené práci, fyzickému násilí i psychickému týrání.
Ještě otřesnější byla zjištění týkající se sexuálního násilí. Ze svědků, kteří před komisí vypovídali, uvedlo sexuální zneužívání přibližně 17 procent žen a téměř 8 procent mužů. Ve skutečnosti mohou být skutečná čísla ještě vyšší, protože mnoho obětí o svých zkušenostech nikdy nepromluvilo.
Dospělí se ztracenou identitou
Když děti dosáhly dospělosti, byly jednoduše propuštěny z péče státu. Mnohé netušily, odkud pocházejí ani kdo jsou jejich rodiče. Některé až po desítkách let poprvé otevřely vlastní úřední spisy a zjistily, že mají sourozence nebo že jejich skutečné příjmení je úplně jiné. Nešlo pouze o ztrátu rodiny. Mnoho přeživších přišlo o jazyk, kulturní tradice, spojení s rodovou linií i vlastní identitu.
Právě tato ztráta patří mezi nejhlubší následky celé politiky. Mnozí přeživší popisují celoživotní pocit, že nepatří ani do bílé společnosti, ani mezi vlastní domorodou komunitu.
Trauma se přenáší z generace na generaci
Dnes se stále častěji hovoří o fenoménu mezigeneračního traumatu. Potomci lidí ze Stolen Generations častěji trpí depresemi, úzkostmi, posttraumatickou stresovou poruchou, závislostmi i sebevražednými sklony.
Australský institut zdraví a sociální péče (AIHW) v roce 2019 zjistil, že děti žijící v rodinách přeživších mají vyšší riziko chudoby, horšího zdravotního stavu, častější absence ve škole i psychických problémů.
Následky nuceného odebírání dětí se tak neomezují pouze na jednu generaci. Přenášejí se dál prostřednictvím narušených rodinných vztahů, nevyřešeného traumatu i ztráty kulturní kontinuity.
Zlom přinesla zpráva Bringing Them Home
Veřejnost začala o celé kauze více diskutovat až během 80. let díky historikům, domorodým aktivistům, hudebníkům i umělcům. Významnou roli sehrál historik Peter Read, který poprvé použil označení Stolen Generations.
V roce 1995 zahájila Australská komise pro lidská práva rozsáhlé vyšetřování. Během sedmnácti měsíců vyslechla více než pět set svědků a shromáždila stovky dalších výpovědí. Výsledkem byla v roce 1997 zpráva Bringing Them Home, která popsala systematické porušování lidských práv, rozsáhlé utrpení obětí a doporučila mimo jiné oficiální omluvu státu, odškodnění a lepší přístup k archivům.
Zpráva zároveň označila politiku nuceného odebírání dětí za jednání odpovídající definici genocidy podle Úmluvy OSN o zabránění a trestání zločinu genocidy, protože zahrnovala násilný přesun dětí z jedné skupiny do druhé.
Omluva, která přišla příliš pozdě
První Národní den omluvy se uskutečnil 26. května 1998 a stal se symbolem usmíření. O dva roky později přešlo téměř čtvrt milionu Australanů slavný Sydney Harbour Bridge jako gesto podpory domorodým komunitám.
Skutečný historický okamžik však nastal až 13. února 2008.
Premiér Kevin Rudd tehdy v australském parlamentu pronesl dlouho očekávanou omluvu jménem celé země. Opakovaně zazněla jednoduchá, ale mimořádně silná slova: „Omlouváme se.“
Rudd se omluvil nejen samotným přeživším, ale také jejich rodičům, sourozencům, potomkům a celým komunitám za utrpení způsobené zákony a politikou předchozích vlád. Jeho projev sledovaly na velkoplošných obrazovkách desetitisíce lidí po celé Austrálii. Mnozí plakali. Pro část přeživších šlo o okamžik dlouho očekávaného uznání jejich bolesti.
Spravedlnost stále není dokončena
Navzdory omluvě zůstává mnoho doporučení zprávy Bringing Them Home dodnes nenaplněno. Jednotlivé australské státy sice postupně zavedly programy finančního odškodnění, jejich podmínky se však výrazně liší a řada přeživších na ně nikdy nedosáhla.
Mnozí stále hledají své rodiny, snaží se získat přístup k archivům nebo obnovit spojení se svou kulturou. Někteří přeživší se kvůli hlubokému traumatu vyhýbají zdravotnickým či sociálním službám, protože jim připomínají dobu, kdy byli pod státní kontrolou.
Zároveň roste počet domorodých dětí vyrůstajících mimo vlastní rodiny i dnes. Současné důvody odebrání jsou odlišné než v minulosti, odborníci však upozorňují, že ztráta identity a přerušení vazeb s komunitou mohou mít podobně závažné následky.
Příběh ukradených generací není pouze kapitolou australských dějin. Je připomínkou toho, jak snadno mohou státní instituce pod záminkou ochrany, pokroku nebo civilizace porušit základní lidská práva. Děti byly zbaveny rodin, jmen, jazyka i kulturní identity, protože tehdejší moc věřila, že jedna kultura má větší hodnotu než druhá.
Zdroj: wikipedia.org, ebsco.com, racismnoway.com.au
