Craco, italské město duchů, které se propadalo pod nohama svých obyvatel

V kopcovité krajině Basilicaty existují místa, která působí, jako by byla vytržena z jiné doby. Craco je jedním z nich. Staré město stojí přibližně čtyřicet kilometrů od Tarentského zálivu, vysoko nad údolím řeky Cavone. Jeho silueta se rýsuje na vrcholu zhruba čtyřsetmetrového srázu a z dálky připomíná obrovskou kamennou loď zakotvenou uprostřed vyprahlé krajiny.

Právě poloha byla kdysi jednou z největších předností Craca. Vyvýšené místo poskytovalo přirozenou obranu a umožňovalo obyvatelům sledovat okolní krajinu. Dnes ale stejná poloha vytváří jeden z nejpozoruhodnějších pohledů na opuštěnou vesnici v Evropě. Domy jako by byly přilepené ke svahu, jeden nad druhým, zatímco pod nimi se rozprostírají holé kopce charakteristické pro zdejší calanchi, tedy krajinu rozrušenou intenzivní erozí.

Když člověk místo poprvé spatří, snadno podlehne dojmu, že jde o dokonale naaranžovanou filmovou kulisu. Jenže právě v tom spočívá jeho zvláštní kouzlo. Nejde o nově vytvořený skanzen ani o uměle postavené město duchů. Za popraskanými zdmi, prázdnými okny a rozpadajícími se střechami se ukrývají skutečné příběhy lidí, kteří zde ještě ve 20. století žili úplně obyčejný život.

Historie Craca sahá mnohem hlouběji, než by naznačovaly jeho dnes viditelné středověké ruiny. V oblasti byly nalezeny hrobky datované až do 8. století před naším letopočtem. Později se zde usadili Řekové, kteří podle historických pramenů přicházeli do vnitrozemí z pobřežního Metaponta.

Samotný název Craco se objevuje v písemných pramenech v roce 1060, kdy zdejší území patřilo Arnaldovi, arcibiskupovi z Tricarica. Označení Graculummělo v latině znamenat něco jako „malé zorané pole“. Už tehdy byla historie města silně spojena s církevními institucemi a později také s feudální mocí.

Ve středověku Craco postupně rostlo. Pod vlivem Normanů zde vznikla obranná struktura, později se město rozvíjelo pod vládou různých feudálních pánů. Za vlády Fridricha II. se Craco stalo také důležitým vojenským bodem a zdejší věž sloužila mimo jiné jako vězení.

Craco tak rozhodně nebylo zapomenutou vesnicí na konci světa. Naopak. Po několik staletí šlo o živou komunitu s vlastními kostely, obchody, šlechtickými paláci a veřejnými prostory.

Středověké Craco se postupně proměnilo v kompaktní město, které se přizpůsobovalo strmému terénu. Domy vyrůstaly v těsném sousedství a ulice sledovaly přirozenou konfiguraci kopce. V 15. století zde vznikly významné paláce, například Palazzo Maronna, Palazzo Grossi, Palazzo Carbone nebo Palazzo Simonetti.

Město ale nezažívalo jen období prosperity. V roce 1656 zasáhla Craco morová epidemie, která si vyžádala stovky životů. Později se region stal dějištěm politických a vojenských konfliktů spojených s revolucemi, napoleonskou okupací i boji v období sjednocování Itálie. Craco dokázalo všechny tyto otřesy přežít. To, co nakonec město porazilo, nebyla armáda ani epidemie. Byl to samotný terén.

Okolí Craca je tvořeno erozí silně narušenými oblastmi a nestabilními půdami. Problémy se sesuvy se postupně zhoršovaly a na konci 19. a během první poloviny 20. století už představovaly vážné ohrožení.

Situaci navíc komplikovaly problémy spojené s urbanizací, vodovodní a kanalizační infrastrukturou. Voda se dostávala do podloží a přispívala k destabilizaci svahu. Sesuvy tak nebyly jediným problémem, ale součástí složitého souběhu geologických a lidských faktorů.

Craco přitom nebylo postaveno na místě, které by se zdálo na první pohled absurdní. Pro středověké obyvatele dával vysoký kopec smysl. Nabízel obranu, přehled o krajině a možnost soustředit město do relativně malého prostoru.

Zlom přišel v roce 1963, kdy mohutný sesuv půdy způsobil rozsáhlé poškození a vedl k evakuaci obyvatel starého města. Lidé se začali stěhovat do nově vznikajícího Craco Peschiera v údolí. Podle turistických a regionálních zdrojů se tehdy evakuace týkala zhruba 1 800 obyvatel.

Lidé opouštěli své domy postupně. Někteří odešli do nového města, jiní hledali budoucnost mimo region. Už před samotnou evakuací navíc část obyvatel regionu Basilicata odcházela do zahraničí. Špatné podmínky pro zemědělství a omezené ekonomické možnosti vedly během desetiletí k rozsáhlé emigraci, mimo jiné do Severní Ameriky.

Často se uvádí, že Craco bylo opuštěno kvůli zemětřesení v roce 1980. Přesnější je ale říct, že zemětřesení představovalo poslední významný zásah do už tak neobyvatelného historického centra.

Evakuace začala už v 60. letech. Situaci dále zhoršily sesuvy, eroze a povodeň v roce 1972. Po ničivém zemětřesení v Irpinii v roce 1980 už se staré Craco definitivně stalo místem, kde nebylo možné bezpečně pokračovat v běžném životě.

Pod starým městem vzniklo nové Craco Peschiera. Na první pohled může působit obyčejně a poněkud zvláštně ve srovnání s dramatickou siluetou starého Craca. Pravidelné ulice, modernější domy a otevřenější prostor však představují pokus komunity začít znovu. Pro obyvatele to nebyla turistická atrakce, ale byl to jejich domov.

Přestěhování proto nelze romantizovat jako nějaký poetický útěk do nového života. Lidé přišli o místo, kde se narodili, kde měli rodinné domy, sousedy, kostely, obchody a vzpomínky.

Na světě existují stovky opuštěných měst. Některá zanikla kvůli těžbě, jiná válkou, ekonomickým kolapsem nebo přírodní katastrofou. Craco je jiné především svou polohou. Zůstalo téměř celé na jednom dramatickém výběžku. Jsou tu domy, schodiště, kostely, paláce, věž, náměstí i někdejší obytné prostory. Přestože jsou mnohé stavby v různém stupni rozpadu, celek stále připomíná město.

Pojem „město duchů“ svádí k představě bloudících duší, tajemných zvuků a hororové atmosféry. V opuštěné budově mohou zůstat stopy někdejšího každodenního života. Staré dveře, schodiště, zbytky vybavení nebo prostory, které kdysi sloužily úplně obyčejným účelům.

Není náhoda, že si Craca všimli filmaři. Jeho architektura, dramatická krajina a téměř dokonale zachovaná silueta vytvářejí prostředí, které může zastoupit historická města, biblické scenérie i fiktivní světy.

Craco se objevilo například ve filmu The Passion of the Christ režiséra Mela Gibsona. Natáčely se zde také scény pro King David, The Nativity Story, Quantum of Solace a další filmové projekty. Oficiální turistické zdroje uvádějí právě mezi místy, která byla využita jako filmové lokace.

Dnes patří Craco mezi nejzajímavější opuštěná místa v Itálii. Přitahuje fotografy, filmaře, milovníky historie, architektury i takzvaného dark tourismu neboli cestování za místy spojenými s tragickou nebo neobvyklou minulostí.

Staré město však není volně přístupné. Kvůli statickému stavu budov a bezpečnostním rizikům se do jeho části vstupuje pouze s průvodcem. Oficiální místní organizace Pro Loco Craco uvádí pravidelně konané prohlídky a současný turistický provoz. Specializovaný návštěvnický projekt Oltre l'Arte Craco nabízí několik forem návštěvy včetně prohlídek starého města a muzejních expozic.

Ironií je, že Craco dnes znovu ožívá. Konají se zde kulturní akce, prohlídky a další aktivity spojené s ochranou a prezentací místa. Turismus se stal jedním z prostředků, jak upozornit na hodnotu starého města a pomoci financovat jeho údržbu.

Zdroj: italiannotes.com, timeout.com, italia.it