Článek
Ostrov, který připomíná válečnou loď
Jen patnáct kilometrů od japonského Nagasaki se z hladiny Východočínského moře zvedá neobvyklý kus země. Na první pohled připomíná spíše obrněnou válečnou loď než ostrov. Právě proto získala Hašima svou slavnou přezdívku Gunkandžima, tedy Ostrov bitevní lodi. Vysoké betonové budovy sevřené masivními mořskými zdmi vytvářejí siluetu, která se stala jedním z nejznámějších symbolů opuštěných míst na světě.
Dnes se sem turisté dostávají organizovanými lodními výlety z Nagasaki. Když se loď přiblíží k pobřeží, návštěvníky přivítá fascinující panorama rozpadajících se panelových domů, prázdných škol, rezavých schodišť a zchátralých průmyslových staveb. Vítr svištící mezi betonovými bloky připomíná, že zde příroda už více než půl století vede pomalý boj s lidskou architekturou.
Jen málokteré místo na světě dokáže tak silně vyprávět příběh průmyslové revoluce, technologického pokroku, lidského utrpení i naprostého opuštění.
Od skály k průmyslovému zázraku
Přestože se na Hašimě uhlí těžilo v menším měřítku již během první poloviny 19. století, skutečný zlom nastal až v roce 1890. Ostrov tehdy koupila společnost Mitsubishi, která rozpoznala mimořádnou kvalitu zdejších podmořských uhelných ložisek. Ta představovala strategickou surovinu pro rychle se industrializující Japonsko.
Původně šlo o nehostinnou skálu bičovanou silnými větry, tajfuny a rozbouřeným mořem. Aby zde bylo vůbec možné dlouhodobě žít, museli inženýři ostrov několikrát uměle rozšířit. Vybudovali mohutné betonové vlnolamy chránící pobřeží před ničivými vlnami a postupně vytvořili nové stavební parcely.
Na těch začaly vyrůstat obytné domy, nemocnice, školy, svatyně, veřejné lázně, restaurace, obchody, kino i zábavní podniky. Roku 1916 zde navíc vznikl první velký železobetonový bytový dům v Japonsku, který byl na svou dobu mimořádně odvážným architektonickým experimentem. Beton se stal ideálním materiálem, protože lépe odolával tajfunům než tradiční dřevěné stavby.
Hašima se během několika desetiletí proměnila v jedno z nejmodernějších průmyslových měst celé země.
Budoucnost ostrova se zprvu jevila jako nadějná
Město bez zeleně
S rostoucí těžbou uhlí přibývali i obyvatelé. Každý volný metr ostrova byl využit pro další výstavbu. Vznikaly stále vyšší bytové domy propojené spletí chodeb, mostů, schodišť a úzkých uliček. Pod nimi se rozprostíraly kilometry důlních šachet vedoucích hluboko pod mořské dno.
Hašima si vysloužila přezdívku „ostrov bez zeleně“, protože zde prakticky neexistovala půda ani stromy. Všude dominoval beton, ocel a černý uhelný prach. Přesto zde fungovalo překvapivě plnohodnotné město. Nechyběla základní ani mateřská škola, nemocnice, kino, sportovní hala, bary, restaurace ani více než dvě desítky obchodů. Děti si hrály na střechách domů nebo ve vnitřních dvorech mezi vysokými betonovými bloky. Jedna z mateřských škol dokonce sídlila v devátém patře obytného domu. Každý metr prostoru měl svou funkci.
Nejhustěji obydlené místo planety
Roku 1959 dosáhla Hašima svého vrcholu. Na ostrově žilo přes 5 200 obyvatel, přestože jeho rozloha činila pouhých 6,3 hektaru. Šlo o vůbec nejvyšší hustotu zalidnění, jaká kdy byla zaznamenána. Na jediném hektaru připadalo více než 1 300 obyvatel a na jednoho člověka připadalo přibližně jen 1,5 metru obytného prostoru.
Přes obrovské přelidnění zde lidé vedli poměrně moderní život. Zaměstnanci Mitsubishi pobírali nadprůměrné mzdy, některé rodiny vlastnily televizory, elektrické spotřebiče nebo ledničky v době, kdy byly na mnoha místech Japonska stále luxusem.
Jenže pohodlí mělo svou odvrácenou stránku.
Příroda si bere zpět, co je její
Život mezi prachem, horkem a mořem
Každodenní život na Hašimě byl mimořádně náročný. Vlhkost vzduchu dosahovala až 95 procent a jemný uhelný prach ulpíval na oblečení i pokožce. Vysoké budovy bránily proudění vzduchu a úzké uličky vytvářely dusivou atmosféru. V dolech panovalo nesnesitelné horko, vysoká vlhkost a neustálé riziko závalu. Požáry nebyly ničím výjimečným a obyvatelé často trpěli dýchacími potížemi.
Jedním z nejznámějších míst ostrova bylo monumentální schodiště vedoucí z dolů až na nejvyšší bod Hashimy. Místní mu přezdívali Schodiště do pekla, protože jeho každodenní zdolávání po dlouhé směně představovalo téměř nadlidský výkon.
Přesto se zde odehrával běžný život. Děti chodily do školy, lidé navštěvovali kino, nakupovali v obchodech nebo odpočívali ve veřejných lázních. Hašima byla zvláštní směsicí moderního města a tvrdého průmyslového tábora.
Pekelný ostrov s tragickou minulostí
Za moderní fasádou průmyslového města se však skrývala mnohem temnější realita. Od 30. let 20. století až do konce druhé světové války se Hašima stala jedním z míst, kam byli v rámci japonské válečné politiky deportováni korejští civilisté a čínští váleční zajatci. Ti byli nuceni pracovat v hlubokých podmořských dolech za podmínek, které historici označují za mimořádně kruté.
Horníci trávili dlouhé hodiny v úzkých chodbách stovky metrů pod mořským dnem. Horko bylo téměř nesnesitelné, vlhkost dosahovala extrémních hodnot a vzduch byl plný uhelného prachu. Nebezpečí závalů, výbuchů metanu nebo zaplavení šachet bylo každodenní součástí práce. K tomu se přidával nedostatek jídla, vyčerpání, nemoci i tvrdé zacházení.
Mnozí z nuceně nasazených se domů nikdy nevrátili. Odhady historiků se liší, podle některých studií zde zahynulo nejméně 137 lidí, jiné hovoří o více než 1 300 obětech. Smrt přicházela při důlních neštěstích, v důsledku podvýživy, nemocí nebo naprostého vyčerpání. Dochovala se také svědectví o dělnících, kteří raději skočili z vysokých mořských hradeb do rozbouřeného oceánu, než aby pokračovali v nelidských podmínkách. Šance na přežití byla prakticky nulová.
Právě tehdy vznikly přezdívky Pekelný ostrov a Vězeňský ostrov, které Hašimu provázejí dodnes.
Město pohltila příroda
Po odchodu posledních obyvatel zůstala Hašima uzavřena veřejnosti. Nikdo se o budovy nestaral a betonové konstrukce začaly pod náporem času rychle chátrat. Slaná mořská voda narušovala železobeton, tajfuny vyrážely okna a bortily stěny, silný vítr roznášel střechy a vegetace si začala hledat cestu i do míst, kde po desetiletí nerostla jediná rostlina.
Kdysi přeplněné ulice se proměnily v tiché kaňony mezi rozpadajícími se domy. Chodby pokryl prach, schodiště zarostla mechem a na střechách se objevily první stromy. Místo, které bývalo symbolem průmyslového pokroku, se změnilo v jednu z nejfotografovanějších ruin světa.
Teprve v roce 2001 převedla společnost Mitsubishi ostrov do majetku města Takašima, které se později stalo součástí Nagasaki. Následovalo rozsáhlé zabezpečování nejnebezpečnějších staveb a v roce 2009 byla část ostrova zpřístupněna organizovaným prohlídkám.
UNESCO a spor o minulost
Když byla Hašima v roce 2015 zařazena na Seznam světového dědictví UNESCO jako součást průmyslových památek éry Meidži, vyvolalo to ostrou mezinárodní debatu. Jižní Korea upozorňovala, že ostrov nelze představovat pouze jako symbol průmyslového rozvoje, protože jeho historie je neoddělitelně spojena s nucenými pracemi tisíců Korejců a Číňanů během druhé světové války.
Po dlouhých diplomatických jednáních Japonsko přislíbilo, že bude tuto část historie návštěvníkům připomínat. Kritici však dodnes tvrdí, že prezentace tragických událostí není dostatečná. Hašima se tak stala nejen turistickou atrakcí, ale také symbolem složitého vyrovnávání se s válečnou minulostí mezi Japonskem a Jižní Koreou.
