Japonský kult práce: Karóši a lidé, kteří se upracovali k smrti

Po druhé světové válce stálo Japonsko v troskách. Země potřebovala obnovit ekonomiku, infrastrukturu i vlastní identitu. Vznikla proto nepsaná společenská dohoda: firmy nabídnou zaměstnancům jistotu celoživotního zaměstnání a na oplátku získají absolutní loajalitu a nekonečné pracovní nasazení. A Japonci tenhle systém přijali téměř bez odporu.

Zrodil se archetyp takzvaného salarymana, tedy muže v dokonale padnoucím obleku, který vyráží prvním ranním vlakem do kanceláře, pracuje dlouho po setmění, po práci chodí pít s nadřízenými a domů se vrací jen na pár hodin spánku. Odchod z práce před šéfem byl považován za neslušnost. Odmítnout přesčas téměř za zradu kolektivu. Z práce se najednou stala jakási morální povinností.

V poválečných desetiletích právě tento model pomohl Japonsku vyrůst v jednu z nejsilnějších ekonomik světa. Jenže i za tím vším se skrývá cosi temnějšího.

Termín karōshi se začal používat v 70. letech a doslova znamená „smrt z přepracování“. Nejprve označoval hlavně infarkty, mrtvice nebo selhání organismu způsobené extrémní pracovní zátěží. Postupně se k němu přidal i pojem karódžisacu, tedy sebevražda v důsledku pracovního stresu.

První známé případy se objevily už koncem 60. let. Jedním z nich byl devětadvacetiletý zaměstnanec novin, který po enormním množství přesčasů zemřel na mrtvici. V dalších dekádách začaly podobné příběhy přibývat alarmujícím tempem.

Někteří zaměstnanci pracovali přes sto hodin přesčasů měsíčně. Jiní trávili v práci více než sto hodin týdně. Mnoho firem navíc skutečné pracovní hodiny záměrně falšovalo, aby obešlo zákony. Extrémní stres vedl nejen k fyzickému kolapsu, ale také k hlubokému psychickému vyčerpání. Lidé trpěli úzkostmi, depresí, nespavostí a syndromem vyhoření. Mnozí přestali jíst, přestali spát, přestali vnímat vlastní život mimo kancelář.

V roce 2024 zaznamenalo japonské ministerstvo zdravotnictví nejméně 1304 oficiálních případů karóši. Skutečné číslo však pravděpodobně bude mnohem vyšší.

Jedním z nejznámějších případů moderního karóši se stala smrt čtyřiadvacetileté Matsuri Takahashi, zaměstnankyně reklamního giganta Dentsu. Mladá žena pracovala více než sto hodin přesčasů měsíčně. Spala údajně jen kolem deseti hodin týdně. Na sociálních sítích zveřejňovala zoufalé zprávy:

„Jsou čtyři ráno. Třese se mi tělo. Umřu.“

„Jsem fyzicky i psychicky zničená.“

Na Štědrý den roku 2015 spáchala sebevraždu skokem z firemní ubytovny.

Případ vyvolal v Japonsku obrovský šok. Ukázalo se, že nadřízení zaměstnance nutili zatajovat skutečné množství přesčasů, aby firma nepřekročila zákonné limity. Kultura absolutní poslušnosti byla natolik zakořeněná, že mladí zaměstnanci raději ničili sami sebe, než aby odporovali systému.

Matsuri se stala symbolem generace, která už nedokázala unést tlak moderního pracovního prostředí.

Japonské firmy fungují na velmi rigidní hierarchii. Starší zaměstnanci mají silnou autoritu a mladší pracovníci se od nich očekávaně učí poslušnosti. Kritika nadřízených je často vnímána jako narušení harmonie. Právě tahle kultura mlčení umožňuje, aby toxické pracovní prostředí přežívalo celé dekády.

Fenomen známý jako „power harassment“ neboli šikana ze strany nadřízených zažila podle průzkumů přibližně třetina zaměstnanců. Mnoho lidí pracuje v permanentním strachu ze selhání, veřejného ponížení nebo ztráty zaměstnání.

A přestože Japonsko zavedlo zákony omezující přesčasy, realita bývá jiná. Zaměstnanci často sami skrývají skutečné odpracované hodiny, protože nechtějí zatěžovat kolegy nebo působit slabě.

Karóši bylo dlouho spojováno hlavně s muži v kancelářích. Jenže dnešní Japonsko se mění. Kvůli stárnutí populace a nízké porodnosti vstupuje do pracovního trhu stále více žen. A spolu s tím rostou i případy přepracování, sexuálního obtěžování a psychického kolapsu mezi mladými zaměstnankyněmi.

Právníci zabývající se případy karóši dnes uvádějí, že ženy tvoří přibližně pětinu jejich klientů. A čísla dál rostou.

Tragickým příkladem byla i pětadvacetiletá herečka muzikálového souboru Takarazuka Revue, která v roce 2023 spáchala sebevraždu po měsících šikany a extrémního pracovního vytížení. Umělkyně v posledních dnech prakticky nespala a neměla jediný den volna.

Mladí Japonci dnes začínají otevřeně odmítat pracovní model svých rodičů. Zatímco starší generace často vnímala obětování života firmě jako samozřejmost, dnešní zaměstnanci častěji mluví o duševním zdraví, work-life balance a právu na odpočinek. Stále více lidí odchází z korporací, hledá flexibilnější práci nebo se úplně vzdává tradiční kariérní cesty.

Jenže změna přichází pomalu. Japonsko stále trápí nedostatek pracovních sil, což znamená ještě větší tlak na zaměstnance, kteří zůstávají. Firmy se snaží držet pevné termíny, i když mají málo lidí. A společenský tlak být neustále produktivní nezmizel, jen se přesunul i do online prostoru.

Moderní pracovník už možná neusíná v tokijském metru v pomačkaném obleku. Dnes může sedět doma u notebooku a odpovídat na pracovní e-maily dlouho po půlnoci.

Světová zdravotnická organizace WHO odhadla, že v roce 2016 zemřelo po celém světě přibližně 745 tisíc lidí v důsledku dlouhé pracovní doby a s ní spojených srdečních onemocnění či mrtvic. Lidé pracující více než 55 hodin týdně mají výrazně vyšší riziko zdravotních komplikací než ti, kteří pracují běžnou pracovní dobu.

To, co kdysi působilo jako extrémní zvláštnost japonské společnosti, dnes začíná být až nepříjemně povědomé i Západu. Neustálá dostupnost přes telefon, hustle kultura, práce z domova bez jasných hranic nebo tlak na maximální výkon proměňují pracovní vyčerpání v globální problém.

Pokud vy nebo někdo ve vašem okolí prožívá psychické vyčerpání, úzkosti, syndrom vyhoření nebo krizovou situaci, je důležité nezůstávat na to sami.

Linky psychické pomoci a krizové intervence v ČR:

Tel.: 222 580 697

Pokud máte pocit, že je práce nebo psychický tlak nad vaše síly, vyhledat pomoc není selhání.

Zdroj: iflscience.com, sites.uab.edu, pulitzercenter.org, ebsco.com, studie National Library of Medicine