Článek
V létě roku 1976 seděli obyvatelé Kadykčanu v potemnělém sále místního kina a sledovali katastrofický film o zkáze Japonska. Nikdo z nich netušil, že o několik desetiletí později se jejich vlastní město stane skutečným místem zániku. Že kino, kde dnes zůstávají jen rozpadlé sedačky, zarostlé chodníky a prázdné chodby škol, bude jedním z posledních svědků života, který kdysi pulzoval uprostřed nehostinné krajiny Kolymské oblasti.
Kadykčan není jen opuštěné město v Rusku. Je to příběh o konci jedné éry, o závislosti malých komunit na jediné továrně či dolu a o tom, jak rychle může zmizet celý svět, když se zhroutí jeho ekonomický základ.
Město, které vzniklo z uhlí a nucené práce
Kadykčan leží v Magadanské oblasti na ruském Dálném východě, v hornaté oblasti Horní Kolymy. Název pochází z jazyka domorodého národa Evenů a znamená přibližně „malá rokle“ nebo „údolí“. Dnes je toto místo symbolem opuštěných měst a sovětského průmyslového dědictví, ale jeho historie začala mnohem temněji.
Stejně jako mnoho dalších osad v oblasti Kolyma byl Kadykčan vybudován během éry gulagů. Sovětský režim ve 30. letech 20. století objevil v této odlehlé části země rozsáhlá naleziště uhlí, zlata a dalších surovin. Stalinova vláda chtěla nerostné bohatství využít pro rychlou industrializaci Sovětského svazu a k tomu potřebovala pracovní sílu. Tou pracovní silou byli vězni.
Kolymou během existence pracovních táborů prošly statisíce lidí. Mnozí zemřeli kvůli extrémním podmínkám, nedostatku potravin, špatnému vybavení a teplotám klesajícím hluboko pod bod mrazu. Zima zde nebyla jen ročním obdobím. Byla každodenním protivníkem, který rozhodoval o přežití.
Mezi lidmi, kteří v Kadykčanu pracovali, byl i významný ruský spisovatel Varlam Šalamov. Ve svém slavném díle Kolymské povídky popsal život vězňů v pracovních táborech jako nekonečný boj o zachování lidskosti.
Ve městě dnes už nikdo nežije
Zlatá éra sovětského hornického města
Když se do Kadykčanu v 70. letech přistěhoval Vladimir Voskresenskij se svou rodinou, město už nebylo vězeňským táborem. Bylo živým průmyslovým centrem, kde lidé věřili v budoucnost. Všechno se točilo kolem uhlí. Dva místní doly zásobovaly energetický průmysl a přitahovaly pracovníky z různých částí Sovětského svazu. Za prací sem přicházeli mladí horníci, technici i jejich rodiny. Kadykčan měl v době největšího rozkvětu několik tisíc obyvatel a stal se typickým sovětským hornickým městem.
Na první pohled zde nechybělo nic, co lidé potřebovali k životu. Fungovala nemocnice, školy, obchody, sportovní hala i kulturní centrum. Místní kino promítalo zahraniční filmy a obyvatelé se scházeli na festivalech během období polárních dnů. Pro Vladimira bylo kino srdcem města.
Pracoval jako promítač téměř sedm let. Program projekcí se přizpůsoboval směnám horníků, aby se i lidé pracující pod zemí mohli po dlouhé práci setkat s kulturou a odpočinkem.
„Byli jsme mladí, město bylo plné života,“ vzpomínali později obyvatelé. Přestože teploty v zimě často klesaly k minus 30 nebo minus 40 stupňům, lidé chodili ven, potkávali se a vytvářeli komunitu, která byla v izolované krajině nesmírně důležitá.
Rozpad Sovětského svazu přinesl konec jistot
Kadykčan byl typickým příkladem sovětského modelu takzvaných jednoodvětvových měst. Taková místa byla postavena kolem jediné továrny, dolu nebo průmyslového závodu. Dokud fungoval hlavní zaměstnavatel, fungovalo celé město. Když se ale ekonomika zhroutila, začal se rozpadat celý systém.
V 80. letech přišla perestrojka a postupné změny zasáhly i vzdálenou Kolymu. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se situace dramaticky zhoršila. Mzdy přestaly chodit pravidelně, obchody se vyprazdňovaly a obyvatelé začali ztrácet jistotu.
„Lidé neměli peníze ani na základní potraviny,“vzpomínali bývalí obyvatelé. Rodiny horníků se dostávaly do situace, kdy nebyly schopné zajistit běžné potřeby.
První rána přišla v roce 1992, kdy byl uzavřen jeden z dolů. Jeho zásoby uhlí byly vyčerpány. Druhý důl ještě několik let fungoval, ale budoucnost města už byla nejistá.
Město zeje prázdnotou už desítky let
Výbuch v dole rozhodl o osudu Kadykčanu
Dne 15. listopadu 1996 došlo v dole číslo 10 k tragédii. Výbuch metanu zasáhl ranní směnu, na které pracovalo 27 horníků. Šest z nich zahynulo. Katastrofa otřásla celým městem. Po neštěstí byla těžba zastavena a zaměstnanci byli posláni domů. Úřady začaly řešit otázku, zda má vůbec smysl udržovat život v místě, které už nemělo ekonomický základ.
Kadykčan bez dolu neměl důvod existovat. V roce 1998 byl důl definitivně uzavřen. Vchod byl zničen výbuchem a šachta zaplavena, aby se zabránilo vstupu. Po šesti desetiletích skončila éra těžby uhlí.
Evakuace města duchů a poslední obyvatelé
Odchod obyvatel nebyl jednoduchý. Mnoho lidí nemělo kam jít. Kompenzace za opuštění domovů byla nedostatečná a často fungovala prostřednictvím speciálních certifikátů, které měly omezenou platnost. Někteří obyvatelé zůstávali ještě dlouho poté, co město ztratilo základní služby.
Bez práce, bez fungujícího vytápění a s blížící se krutou zimou se ale život stal nemožným. Nakonec přišel úplný konec. Úřady nechaly některé hlavní budovy zapálit, aby zabránily jejich dalšímu využívání. Mezi nimi bylo i kino, které kdysi bývalo symbolem společenského života. Vladimir sledoval kouř stoupající z místa, kde prožil část svého mládí.
„Duše odmítá uvěřit tomu, co se stalo,“ řekl později.
Do města není jednoduché se dostat
Kadykčan dnes jako symbol opuštěných míst světa
Dnes je Kadykčan jedním z nejznámějších opuštěných měst Ruska. Oficiálně zde podle sčítání z roku 2010 nežije žádný obyvatel. Zůstaly pouze prázdné panelové domy, rezavějící auta, rozpadlé školy a tiché ulice, které pomalu pohlcuje příroda. Návštěvníci zde mohou najít pozůstatky sovětského života jako například staré knihy, školní pomůcky, zbytky nábytku nebo fotografie zapomenutých rodin. Nejvýraznějšími místy jsou rozpadající se kino, kulturní dům s Leninovým pomníkem nebo opuštěné školy, v nichž stále zůstávají stopy každodenního života.
Kadykčan patří mezi nejpůsobivější příklady fenoménu „měst duchů“, tedy míst, která zanikla nikoli kvůli válce nebo přírodní katastrofě, ale kvůli ekonomickému kolapsu.
Extrémní turistika na konci světa
Dostat se do Kadykčanu není jednoduché. Město leží hluboko v ruském vnitrozemí u známé Kolymské silnice, přezdívané také „Cesta kostí“. Z Magadanu je vzdálené přibližně stovky kilometrů náročné cesty a okolí nenabízí žádné turistické zázemí.
Neexistují zde hotely, restaurace ani běžné služby. Návštěvníci musí počítat s naprostou soběstačností a drsnými podmínkami. Právě tato odlehlost ale přitahuje milovníky urbexu a dobrodružného cestování. Kadykčan nabízí autentickou atmosféru zastaveného času.
Osud Kadykčanu není ojedinělý. V Rusku existují stovky malých měst, která v posledních desetiletích přišla o hlavní zdroj obživy. Podobný problém řeší i další průmyslové regiony světa, kde komunity závislé na jediné továrně nebo surovině čelí nejisté budoucnosti.
Zdroj: bbc.co.uk, wikivoyage.org, wikipedia.org
