Článek
Lék, kterému věřil celý svět
Na konci padesátých let panoval ve farmacii nebývalý optimismus. Moderní medicína přicházela s novými přípravky, které měly lidem usnadnit život, a veřejnost měla ve vědecký pokrok téměř neomezenou důvěru. Právě v této atmosféře uvedla v roce 1957 západoněmecká společnost Chemie Grünenthal na trh nový lék s názvem thalidomid, prodávaný pod obchodním názvem Contergan.
Původně byl určen jako sedativum proti úzkosti, nespavosti a nervozitě. Brzy se však začal doporučovat také těhotným ženám jako prostředek proti ranním nevolnostem. Reklamní kampaně jej prezentovaly jako mimořádně bezpečný přípravek, který neškodí matce ani dítěti. Ve své době šlo o jednu z nejagresivněji propagovaných léčivých novinek.
Thalidomid se během několika let prodával ve 46 zemích světa. V mnoha státech byl dostupný dokonce bez lékařského předpisu a stal se součástí běžné domácí lékárničky. Nikdo tehdy netušil, že právě začíná největší farmaceutický skandál moderní historie.
Katastrofa, která zasáhla tisíce rodin
První varovné signály se objevily už krátce po uvedení léku na trh. Někteří pacienti začali hlásit poškození periferních nervů, známé jako periferní neuritida. Výrobce o těchto komplikacích věděl, ale informace nebyly dostatečně sdíleny mezi jednotlivými distributory ani regulačními úřady.
Skutečný rozsah tragédie se začal odhalovat až v roce 1961. Lékaři v Německu, Austrálii i dalších zemích zaznamenali prudký nárůst dětí narozených s těžkými vrozenými vadami. Nejčastější byla fokomelie neboli extrémní zkrácení končetin, při němž ruce nebo nohy vyrůstaly téměř přímo z trupu. Mnoho novorozenců mělo deformace uší, očí, srdce, ledvin i dalších vnitřních orgánů.
Německý pediatr Widukind Lenz a australský porodník William McBride nezávisle na sobě upozornili na souvislost mezi užíváním thalidomidu v prvních týdnech těhotenství a vznikem těchto závažných vývojových vad. V listopadu 1961 byl lék stažen z německého trhu a následně i z většiny dalších zemí.
Jenže bylo pozdě.
Tragédie v číslech
Přesný počet obětí dnes už pravděpodobně nebude nikdy znám. Mnoho těhotenství skončilo spontánním potratem nebo narozením mrtvého dítěte, takže skutečný rozsah katastrofy zůstává pouze odhadovaný.
Podle nejčastěji uváděných údajů mohl thalidomid ovlivnit až 100 000 nenarozených dětí. Více než 10 000 dětí se narodilo s těžkým postižením a přibližně 40 procent z nich zemřelo během porodu nebo krátce po něm. V současnosti žije na světě méně než 3 000 lidí, kteří se narodili s následky užívání thalidomidu během těhotenství.
Ve Spojeném království žije podle aktuálních údajů ještě 414 lidí postižených touto katastrofou. Mnozí z nich dnes čelí dalším zdravotním komplikacím způsobeným celoživotním přetěžováním těla, bolestmi kloubů či chronickými neurologickými obtížemi.
Jedna žena zachránila tisíce amerických dětí
Příběh thalidomidu má také svou hrdinku.
Americká farmakoložka Frances Oldham Kelsey nastoupila v roce 1960 do amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA). Jedním z jejích prvních úkolů bylo posoudit žádost společnosti Richardson-Merrell o schválení americké verze thalidomidu s názvem Kevadon.
Na rozdíl od většiny evropských regulačních úřadů jí předložené studie nestačily. Požadovala další data o bezpečnosti přípravku, zejména o jeho účincích během těhotenství. Zároveň ji znepokojily zprávy o poškození nervového systému u pacientů užívajících lék.
Výrobce na ni vyvíjel značný tlak, aby schválení urychlila. Kelsey však odmítla ustoupit.
Právě její rozhodnutí zabránilo masivnímu rozšíření thalidomidu ve Spojených státech. Přestože byly během klinických zkoušek rozdány miliony tablet více než tisícovce lékařů, katastrofa v USA nedosáhla rozsahu Evropy. Odhaduje se, že se zde narodilo nejméně sedmnáct dětí s deformacemi způsobenými thalidomidem místo tisíců. Za svůj postoj obdržela v roce 1962 od prezidenta Johna F. Kennedyho nejvyšší civilní ocenění federální vlády.
Jak mohl tak nebezpečný lék projít testováním?
Dnes se může zdát nepochopitelné, že podobný přípravek vůbec získal povolení k prodeji. Ve druhé polovině padesátých let však byly požadavky na testování léčiv výrazně mírnější než dnes.
Thalidomid byl sice testován na laboratorních zvířatech, ale neprokázal významné nežádoucí účinky. Teprve pozdější výzkumy ukázaly, že jednotlivé živočišné druhy reagují na tuto látku odlišně než člověk. Zatímco u některých laboratorních zvířat se vývojové vady neobjevily vůbec nebo jen při extrémně vysokých dávkách, lidský plod byl vůči thalidomidu mimořádně citlivý.
Ukázalo se také, že rozhodující byla přesná fáze těhotenství. Pokud žena užila thalidomid mezi přibližně 20. a 42. dnem vývoje plodu, mohlo dojít k poškození mozku, očí, uší, obličeje, končetin nebo vnitřních orgánů. Každý den představoval jiné riziko, protože právě tehdy vznikaly jednotlivé části těla.
Katastrofa tak odhalila zásadní nedostatky tehdejšího systému testování léčiv.
Zrození moderní bezpečnosti léčiv
Právě thalidomidová katastrofa se stala zlomovým okamžikem pro celý farmaceutický průmysl.
Spojené státy přijaly takzvaný Kefauver-Harrisův dodatek, který výrazně zpřísnil schvalování nových léčiv. Výrobci nově museli nejen prokázat bezpečnost přípravku, ale také jeho skutečnou účinnost. Součástí procesu se stalo důslednější sledování nežádoucích účinků i povinnost hlásit všechny výsledky klinických studií.
Podobné změny následně přijaly evropské státy i řada dalších zemí. Rozšířilo se testování na více živočišných druzích, zpřísnily se požadavky na klinické studie a vznikly systémy farmakovigilance, tedy dlouhodobého sledování bezpečnosti léčiv i po jejich uvedení na trh.
Pravidla, která dnes považujeme za samozřejmost, vznikla do značné míry právě jako reakce na tragédii způsobenou thalidomidem.
Dlouhá cesta za uznáním a odškodněním
Pro přeživší nebyla největší zkouškou jen samotná zdravotní postižení. Následovala desetiletí právních sporů, bojů o odškodnění a uznání odpovědnosti.
V Německu začal v roce 1968 rozsáhlý soudní proces proti představitelům společnosti Grünenthal. Nakonec skončil mimosoudním vyrovnáním bez vynesení rozsudku o vině. Firma vložila finanční prostředky do odškodňovacího fondu, na který později přispěl i stát.
Ve Velké Británii se oběti domáhaly spravedlnosti řadu let. Významnou roli sehrál deník Sunday Times, jehož investigativní články přispěly ke vzniku rozsáhlého kompenzačního programu.
Teprve v roce 2012 se tehdejší generální ředitel společnosti Grünenthal veřejně omluvil lidem postiženým následky thalidomidu. Mnozí přeživší však označili omluvu za opožděnou a nedostatečnou.
Thalidomid nezmizel
Přestože se může zdát neuvěřitelné, thalidomid se v medicíně používá dodnes.
Tentokrát však za zcela jiných podmínek. Dnes je nasazován například při léčbě mnohočetného myelomu nebo některých komplikací lepry. Jeho podávání podléhá mimořádně přísným bezpečnostním pravidlům. Pacienti musí splňovat přesně stanovené podmínky, ženy v reprodukčním věku podstupují pravidelné těhotenské testy a používají spolehlivou antikoncepci. Distribuce léčiva je pečlivě kontrolována, aby se zabránilo jakémukoli riziku vystavení nenarozeného dítěte této látce.
Právě thalidomid se tak stal symbolem skutečnosti, že i velmi nebezpečný lék může mít při správném použití významný léčebný přínos.
Dnes je vývoj nových léků mnohem delší, nákladnější a přísnější než před sedmdesáti lety. Každá klinická studie, každé sledování nežádoucích účinků i každá kontrola regulačních úřadů nesou odkaz tisíců rodin, jejichž život navždy poznamenal jediný lék.
Zdroj:
studie National Library of Medicine, studie Science Direct, thelancet.com, wikipedia.org
