Ztracená civilizace And dokázala ovládnout krajinu bez velké armády

Když se řekne předkolumbovské civilizace Jižní Ameriky, většině lidí se vybaví především Inkové. Tiwanaku je přitom mnohem starší a představuje jeden z nejvýznamnějších fenoménů dávných And. Jeho centrum se nacházelo v dnešní Bolívii, v jižní části oblasti kolem jezera Titicaca, přibližně 3 800 metrů nad mořem. Právě zde vzniklo monumentální město, jehož pozůstatky dnes patří k nejpůsobivějším archeologickým památkám Jižní Ameriky.

Osídlení na místě Tiwanaku existovalo už kolem roku 110 př. n. l., během pozdního formativního období. Zpočátku šlo o jedno z několika rostoucích center v jižní části pánve jezera Titicaca. Mezi 5. a 6. stoletím však některá další významná sídla začala upadat a Tiwanaku se postupně proměnilo v dominantní regionální centrum.

Zásadní proměna přišla přibližně kolem roku 600. Populace začala rychle růst, vznikaly nové monumentální stavby, přibývaly kamenné monolity a vyráběla se standardizovaná keramika zdobená výraznými motivy. Tiwanaku se stalo nejen městem, ale také náboženským a kulturním centrem, jehož vliv se začal šířit daleko za hranice oblasti jezera Titicaca.

A právě tady začíná jedna z nejzajímavějších záhad této dávné civilizace.

Starší interpretace často popisovaly Tiwanaku jako mocnou říši, která podobně jako pozdější Inkové ovládala rozsáhlá území. Přesto označit Tiwanaku jednoduše za „říši“ nebo dokonce za centralizovaný stát může být zavádějící.

Chybí totiž některé charakteristické znaky, které bychom u klasického vojenského impéria očekávali. Na nalezištích není výrazná obranná architektura ani jasný důkaz rozsáhlé státem kontrolované silniční sítě či vojenských posádek. Archeologové rovněž nenacházejí jednoznačné důkazy dynastie, monumentálních knížecích hrobek nebo rozsáhlého systému trhů.

To ovšem neznamená, že Tiwanaku nemělo politickou moc.

Spíše mohlo fungovat úplně jiným způsobem. Jedna z interpretací ho chápe jako síť mocných rodových skupin a komunit propojených společnou ideologií, náboženstvím, ceremoniemi, obchodem a ekonomickými vazbami. Místo dobývání každého území mohlo Tiwanaku vytvářet kulturní hegemonii.

Jeho vliv tak nemusel stát na tom, že někdo přicestoval s armádou a přinutil místní obyvatele poslouchat. Lidé mohli do Tiwanaku přicházet dobrovolně, aby se účastnili slavností, rituálů, obchodu a společných pracovních akcí.

A právě ceremonie mohly být jedním z nejdůležitějších mechanismů, který tuto společnost držel pohromadě.

Tiwanaku je fascinující mimo jiné tím, jak daleko se jeho kulturní vliv dostal. Archeologové nacházejí keramiku, ikonografii, architektonické prvky a další předměty inspirované Tiwanaku nejen v oblasti jezera Titicaca, ale také v jižním Peru, severním Chile a dalších částech And.

Na pobřeží Peru vznikala sídla, kde místní obyvatelé napodobovali tiwanakuskou architekturu a keramiku. V severním Chile se zase objevují hrobové výbavy s charakteristickými prvky tiwanakuského stylu. Pozoruhodné však je, že mezi těmito vzdálenými enklávami a centrem Tiwanaku často neleží souvislé území, které by bylo možné označit za pevně kontrolovanou provincii.

Symboly, náboženské představy, keramický styl, rituální předměty a společenské vazby se šířily prostřednictvím lidí, poutníků a obchodních cest. Velkou roli přitom mohly hrát karavany lam. Lamy totiž nebyly jen hospodářská zvířata. Sloužily k přepravě potravin, surovin i prestižních předmětů a umožňovaly propojit vzdálené části And.

Tiwanaku tak nemuselo kontrolovat každou cestu. Stačilo, že jeho kultura byla dostatečně atraktivní a mocná na to, aby ji okolní společnosti přijímaly a napodobovaly.

Samotné Tiwanaku muselo na své současníky působit mimořádně. Město se nacházelo v nadmořské výšce přibližně 3 800 metrů, což z něj činí jedno z nejvýše položených velkých politických center starověkého světa. Současné archeologické odhady naznačují, že v době největšího rozmachu mohlo mít několik tisíc až desítky tisíc obyvatel.

Přesná čísla však zůstávají předmětem diskuse. Tiwanaku nemuselo být po celý rok naplněné stejným počtem lidí. Je možné, že jeho populace výrazně kolísala podle ročního období.

Do města mohli přicházet lidé z okolních oblastí během velkých slavností a pracovních akcí. Takové masové události mohly mít nejen náboženský, ale také politický význam. Společná práce, hostiny a rituály vytvářely sociální vazby a zároveň umožňovaly elitám demonstrovat svou schopnost organizovat velké množství lidí.

Tiwanaku mohlo fungovat také jako rituální centrum, poutní místo a prostor, kde se pravidelně setkávaly vzdálené komunity.

Nejznámějšími pozůstatky Tiwanaku jsou monumentální kamenné stavby. Mezi ně patří komplex Kalasasaya, Akapana, polozapuštěný chrám a především Pumapunku.

Při pohledu na dokonale opracované kameny Pumapunku je snadné propadnout představě, že jejich původ musí být nějakým způsobem záhadný. Ve skutečnosti však nejde o důkaz „ztracené technologie“ ani o práci neznámé civilizace. Jde o mimořádnou ukázku schopností andských stavitelů a kameníků.

Tiwanakuští řemeslníci dokázali opracovávat velké bloky kamene s pozoruhodnou přesností. Monumentální architektura využívala pravidelně opracované kvádry a sofistikované konstrukční prvky. Některé stavby navíc obsahovaly propracované odvodňovací systémy.

Obzvlášť fascinující jsou kovové spojovací prvky. V Akapaně byly použity bronzové svorky, které pomáhaly spojovat kamenné části. Některé byly vyrobeny kováním, jiné technikou odlévání roztaveného kovu do připravených otvorů.

A pak je tu samotná doprava kamene.

Červený pískovec používaný v monumentálních stavbách pocházel z lomu vzdáleného zhruba deset kilometrů. Některé největší bloky vážily přes 100 tun. Zelený andezit používaný pro některé sochy a monumenty zase pocházel z oblasti poloostrova Copacabana na druhé straně jezera Titicaca.

Jedna z teorií předpokládá, že některé obří kameny mohly být přepravovány po jezeře na rákosových člunech a následně taženy po souši. Pro lidi, kteří neměli moderní stroje, šlo o obrovský logistický výkon.

Jedním ze symbolů celé civilizace je Brána Slunce, monumentální portál vytesaný z jediného kamenného bloku. Jeho nejslavnějším prvkem je reliéf ústřední postavy, obklopené menšími figurami. Postava drží v rukou předměty připomínající žezla a její hlavu obklopuje výrazný paprskovitý motiv.

Význam reliéfu není dodnes zcela jednoznačný. Jedna z interpretací ho spojuje s božstvem počasí a zemědělské úrody. Jiní badatelé v ikonografii vidí také možné kalendářní prvky. Dvanáct obličejů či figurálních motivů bývá někdy spojováno s měsíci a další části reliéfu s časovým cyklem.

Je však důležité vyhnout se příliš jednoduchému tvrzení, že Brána Slunce byla „starověký kalendář“. Archeologové stále diskutují o tom, jak přesně jednotlivé symboly číst. Jisté je, že náboženství hrálo v Tiwanaku zásadní úlohu. Umění je plné antropomorfních a zoomorfních postav, felinů, rituálních předmětů, trofejních hlav a motivů spojených s přírodními silami.

V prostředí, kde zemědělství záviselo na dešti, mrazech a teplotních výkyvech, musela mít kontrola nad přírodními cykly obrovský symbolický význam.

Jedním z největších úspěchů Tiwanaku nebyla monumentální architektura, ale schopnost přizpůsobit zemědělství extrémnímu vysokohorskému prostředí. Oblast kolem jezera Titicaca nabízí ve srovnání s okolními suchými částmi Altiplana příznivější podmínky. Přesto zde zemědělce ohrožovaly především noční mrazy, proměnlivé počasí a omezené vegetační období.

Tiwanaku proto využívalo několik způsobů hospodaření s vodou a půdou. Patřily mezi ně terasy, zavlažované plochy, umělé vodní nádrže a především takzvaná suka qullu, tedy systém vyvýšených zemědělských polí.

A právě tato technologie patří k nejzajímavějším příkladům starověkého zemědělství v Jižní Americe.

Vyvýšená pole tvořily dlouhé zemědělské platformy oddělené mělkými kanály. Některé dosahovaly šířky několika metrů a délky až stovek metrů. Kanály přitom nebyly jen zdrojem vody.

Během dne absorbovaly teplo a v noci ho postupně uvolňovaly. Voda tak pomáhala vytvářet mikroklima, které chránilo rostliny před mrazem. Je to pozoruhodný příklad toho, jak lidé dokázali využít samotnou krajinu jako součást zemědělské technologie.

Experimenty s obnovou systému suka qullu dokonce ukázaly, že vyvýšená pole mohou být vůči mrazům mimořádně odolná. Při některých pokusech přežilo mnohem více plodin na vyvýšených polích než v kontrolních plochách. Zároveň ale není správné tvrdit, že šlo o univerzálně „lepší“ zemědělský systém. Vyvýšená pole byla pracovně náročná a při dlouhodobém nepřetržitém využívání mohla mít své limity.

Jejich význam proto mohl spočívat také v organizaci sezónní práce. Některá pole mohla být využívána tak, aby umožnila sklízet plodiny v odlišnou dobu než tradiční pole.

Pro společnost Tiwanaku to znamenalo větší kontrolu nad potravinami znamenala také větší schopnost pořádat slavnosti, živit řemeslníky a organizovat monumentální projekty.

Vyvýšená pole nebyla jediným způsobem, jak Tiwanaku hospodařilo s vodou. Na svazích se využívaly terasy, které vytvářely rovné zemědělské plochy tam, kde by jinak bylo hospodaření obtížné. Terasování zároveň pomáhalo zadržovat vodu a snižovat riziko poškození půdy.

Dalším řešením byly qochas, mělké zapuštěné plochy propojené kanály. Mohly fungovat jako zásobárny vody, pastviny i zemědělské plochy. Tato kombinace technik ukazuje, že tiwanakuská společnost nebyla pouze kulturou monumentálních chrámů. Byla také kulturou environmentálního inženýrství.

Lidé zde museli rozumět vodě, půdě, teplotním výkyvům a sezónním cyklům. A jejich schopnost přizpůsobit krajinu vlastním potřebám mohla být jedním z hlavních důvodů, proč Tiwanaku po několik staletí prosperovalo.

V andské společnosti měly zásadní význam lamy a alpaky. Poskytovaly maso, vlnu a především dopravu. Lama dokázala přenášet náklad na dlouhé vzdálenosti v náročném horském prostředí, kde byla doprava výrazně složitější než v nížinách. Význam lam se ale neomezoval na ekonomiku.

Zvířata se objevují také v náboženských motivech a archeologických nálezech spojených s rituály. Výzkum podvodních nalezišť u ostrova Isla del Sol v jezeře Titicaca například odhalil pozůstatky mladých lam, které byly pravděpodobně součástí obětních rituálů.

Některé z nich byly před obětováním zdobeny zlatými ozdobami a dalšími předměty.

Podle archeologických interpretací mohly být mladé lamy do rituálního prostoru dopraveny loděmi a následně obětovány a vhozeny do vody. Přesný způsob usmrcení však není vždy možné z archeologických nálezů určit.

Jedny z nejzajímavějších objevů souvisejících s Tiwanaku pocházejí překvapivě zpod hladiny jezera Titicaca. V okolí ostrova Isla del Sol byly nalezeny zlaté medailony, kamenné předměty, keramické kadidelnice, polodrahokamy, mušle i zvířecí pozůstatky.

Některé mušle pocházely z teplých vod Ekvádoru, tedy z oblasti vzdálené více než tisíc kilometrů. Takový nález dokládá, že Tiwanaku nebylo izolovaným horským světem. Naopak bylo součástí rozsáhlých sítí výměny a pohybu lidí a předmětů.

Předměty nalezené v jezeře navíc nesou náboženské motivy. Jezero tak pravděpodobně nebylo jen zdrojem vody a potravy, ale také posvátnou krajinou. Archeologické nálezy podporují představu, že k některým místům kolem jezera přicházeli poutníci. Cesta mohla trvat mnoho dní a zahrnovat několik rituálně významných zastávek.

O staletí později převzali některá z těchto posvátných míst Inkové. Ještě zajímavější je, že určité tradice obětování v krajině jezera přežily v různých podobách až do současnosti.

Tiwanaku mělo také svou temnou stránku. Archeologické nálezy naznačují, že v některých rituálních kontextech docházelo k lidským obětem. Na Akapaně byly nalezeny lidské ostatky, které vykazují známky násilného zpracování těla. Některé nálezy naznačují, že oběti mohly pocházet i mimo oblast jezera Titicaca.

Jejich přesný význam však neznáme. Mohlo jít o rituály spojené s posvěcením staveb, zemědělskou plodností, válkou nebo mocenskou ideologií. Stejně jako u jiných starověkých civilizací proto zůstává mezi archeologickým nálezem a jeho interpretací určitá mezera.

S růstem Tiwanaku se rozvíjela specializovaná řemesla. Vznikaly propracované keramické nádoby, textilie, šperky, kovové předměty a rituální artefakty.

Typická tiwanakuská keramika využívala výrazné geometrické motivy, stupňovité vzory a polychromní výzdobu. Známým typem rituální nádoby je qiru, pohár, který mohl být během ceremonie symbolicky rozbit a následně uložen do hrobu či obětního prostoru.

Umění zároveň pomáhalo šířit ideologii. Náboženské motivy se objevovaly na předmětech, které se mohly dostat daleko za hranice samotného města. Malé rituální předměty, textilie nebo nádoby tak mohly fungovat jako jakési „nosiče“ tiwanakuské kultury.

Významnou součástí ikonografie byly také kočkovité šelmy, trofejní hlavy a antropomorfní postavy.

Některé novější interpretace se zaměřují také na motiv takzvaného Tiwanaku Camelid Sacrificer, tedy hybridní postavy člověka a velbloudovitého zvířete, která se objevuje na přenosných prestižních předmětech. I tento motiv ukazuje, jak důležité byly v tiwanakuském světě vztahy mezi člověkem, zvířetem, rituálem a proměnou.

V době svého největšího rozmachu nebylo Tiwanaku jedinou významnou mocností And. Na území dnešního Peru se rozvíjela kultura Wari, která byla přibližně současníkem Tiwanaku. Obě společnosti sdílely některé ikonografické motivy a existují důkazy o jejich vzájemných kontaktech.

Zajímavé je, že některé společné symboly pravděpodobně sahají ještě hlouběji do minulosti, ke kultuře Pukara v severní části oblasti jezera Titicaca.

To ukazuje, že andské civilizace nebyly izolované ostrovy. Symboly, technologie, rituální představy i předměty mezi nimi cirkulovaly po dlouhou dobu. Tiwanaku tak nebylo začátkem ani koncem jednoho kulturního příběhu. Bylo jedním z článků mnohem delší tradice andských civilizací.

Kolem roku 1000 se něco zásadního změnilo. V největší kolonii Tiwanaku v oblasti Moquegua ustala výroba typické keramiky a samotné městské centrum začalo být opouštěno. Některé části města nesou známky požáru a destrukce. V komplexu Putuni byly například nalezeny rozbité zásobní nádoby a stopy po vypálení.

Co se stalo?

Dlouho byla populární teorie, podle níž Tiwanaku zničilo dlouhé období sucha. Logika byla poměrně jednoduchá: zemědělský systém závisel na vodě, sucho snížilo úrodu, nedostatek potravin oslabil elity a celá společnost se následně zhroutila.

Jenže novější klimatické a archeologické chronologie tuto jednoduchou představu zpochybňují. Některé důkazy totiž naznačují, že výraznější sucho přišlo až po samotném kolapsu Tiwanaku. To otevírá prostor jiným teoriím.

Jedna z alternativních interpretací předpokládá, že kolaps mohl souviset s vnitřními sociálními změnami.

Tiwanaku bylo závislé na schopnosti organizovat práci, redistribuovat potraviny, pořádat ceremonie a udržovat společný náboženský systém. Pokud se některý z těchto mechanismů rozpadl, mohla se začít rozpadat i celá politická struktura.

Představme si společnost, jejíž moc stojí méně na armádě a více na důvěře, rituálu, prestiži a schopnosti elit organizovat velké slavnosti. Jakmile lidé přestanou věřit v legitimitu systému, přestanou přicházet na ceremonie, odmítnou společnou práci nebo začnou vytvářet vlastní mocenská centra, může se takový systém rozpadnout překvapivě rychle.

Možná právě proto je kolaps Tiwanaku tak obtížné vysvětlit jedinou příčinou. Mohlo jít o postupnou změnu vztahů mezi komunitami, elitami, náboženstvím a krajinou.

Tiwanaku dnes fascinuje nejen svou monumentální architekturou, ale také způsobem, jakým dokázalo fungovat v extrémním prostředí.

Lidé zde vytvořili sofistikované zemědělské systémy, pracovali s vodou, stavěli terasy, přepravovali obrovské kamenné bloky a prostřednictvím rituálů propojovali komunity rozptýlené stovky kilometrů od centra.

A především ukazuje, že starověká moc nemusela vždy vypadat jako armáda, pevnost a dobyté území. Tiwanaku mohlo být příkladem společnosti, která svou sílu založila na náboženství, prestiži, rituálech, zemědělství, dálkovém obchodu a kulturním vlivu.

Zdroj: whc.unesco.org, studie Science Direct, smithsonianmag.com