Bhangarh je prokleté město Indie, do kterého se po setmění nesmí

Bhangarh se nachází v indickém státě Rádžasthán, v okrese Alwar, na okraji rezervace Sariska Tiger Reserve. Leží v krajině Aravalli, jednoho z nejstarších horských pásem na světě, a právě kombinace skalnatých kopců, vegetace a historických staveb dává místu atmosféru, kterou by člověk jen těžko hledal v běžném turistickém centru.

Osada byla založena v roce 1573, tedy za vlády kachhwahského rádžpútského vládce Bhagwanta Dase. Bhangarh měl sloužit jako sídlo jeho syna Madho Singha, mladšího bratra slavného generála Man Singha I., který působil ve službách mughalského císaře Akbara. Z původní osady se postupně stal významný městský celek.

A nebyla to žádná malá vesnice ztracená uprostřed pustiny. Bhangarh měl vlastní tržní ulici, obytné domy, chrámy, mešitu, palác i obranné prvky. Město bylo rozvrženo tak, aby jednotlivé části dávaly smysl jako celek. Pět hlavních bran – Delhi Gate, Ajmeri Gate, Lahori Gate, Phoolwari Gate a Hanuman Gate – dodnes připomíná, že Bhangarh nebyl jen izolovaným palácem, ale skutečným městem.

Označovat Bhangarh pouze jako pevnost je vlastně trochu zavádějící. Bhangarh Fort představuje rozsáhlý komplex, jehož součástí byly palácové stavby, chrámy, obchody, obytné domy a další městská infrastruktura. Při vstupu do areálu se návštěvník dostává do prostoru, který působí spíš jako archeologická mapa dávno zmizelého města. Podél někdejší hlavní tržní ulice stojí kamenné konstrukce bez střech. Tam, kde dnes rostou stromy a tráva, se kdysi pravděpodobně pohybovali obchodníci a obyvatelé Bhangarhu.

Výrazným prvkem jsou také chrámy. Dodnes zde stojí například Gopinath Temple, Someshwar Temple, Hanuman Temple, Keshav Rai Temple nebo Mangla Devi Temple. Některé z nich si zachovaly pozoruhodnou výzdobu a řezbářské detaily, které připomínají vysokou úroveň tehdejšího umění.

Za pozornost stojí především Gopinathův chrám. Jeho dekorativní prvky a reliéfy ukazují, že náboženské stavby nebyly pouze praktickými objekty, ale také důležitými symboly společenského a kulturního života. A pak je tu královský palác. Jeho ruiny vystupují nad okolní město a kdysi poskytovaly panovníkovi výhled na celou osadu. Dnes zůstávají jen části někdejší stavby, přesto působí impozantně. Když člověk prochází mezi rozpadajícími se zdmi, snadno si představí, jak muselo město vypadat v době svého největšího rozkvětu.

Tady začíná příběh, ve kterém se historická fakta postupně mísí s folklorem. Po smrti Chhatra Singha v roce 1630 začal Bhangarh postupně upadat. Později, když moc Mughalské říše slábla, byl Bhangarh v roce 1720 násilně připojen k území pod vládou Jai Singha II. Počet obyvatel se následně snižoval a definitivní zlom přinesl hladomor v roce 1783.

Od té doby zůstalo město neobydlené. To je historická verze příběhu. Jenže podle legendy Bhangarh nezanikl kvůli postupnému hospodářskému úpadku, politickým změnám a hladomoru. Město mělo zasáhnout kletba.

Jedna z nejznámějších legend se vztahuje k poustevníkovi jménem Baba Bala Nath, který měl v oblasti žít ještě před založením Bhangarhu. Podle pověsti souhlasil s tím, aby zde vzniklo město, ovšem stanovil jednu podmínku. Žádná z nových budov nesměla být tak vysoká, aby její stín dopadl na jeho obydlí.

Zní to jako zvláštní požadavek, ale právě podobné motivy jsou pro místní lidové tradice typické. Stavitelé údajně pravidlo po nějakém čase porušili. Některá z palácových staveb vyrostla příliš vysoko a její stín nakonec dosáhl až k poustevníkovu domu. Baba Bala Nath měl město proklít. A Bhangarh podle legendy začal upadat.

Ještě slavnější je příběh princezny Ratnavati a tantrika jménem Singhia. Právě tato legenda se nejčastěji objevuje v příbězích o Bhangarhu jako o nejstrašidelnějším místě Indie. Ratnavati měla být krásnou princeznou a dědičkou Bhangarhu. Její krása přitahovala pozornost mnoha mužů, mezi nimi i tantrika Singhia. Ten údajně věděl, že princeznu nemůže získat běžnou cestou, a rozhodl se použít magii.

Podle legendy očaroval olej, který měla princezna používat. Doufal, že po jeho použití se do něj Ratnavati zamiluje. Princezna však údajně jeho úmysl odhalila. Olej vylila na zem a ten se podle příběhu proměnil v obrovský kámen, který se dal do pohybu a Singhiu rozdrtil. Umírající tantrik měl město proklít. Bhangarh měl být zničen a jeho obyvatelé neměli nikdy najít klid.

Legenda pokračuje tvrzením, že město skutečně krátce nato postihla katastrofa a jeho obyvatelé ho opustili.

Pověst Bhangarhu postupně získala vlastní život. O městě se začaly vyprávět příběhy o podivných zvucích, tajemných setkáních a lidech, kteří měli po západu slunce v ruinách zažít něco nevysvětlitelného. Z Bhangarh Fort se tak stal fenomén spadající do takzvaného paranormálního turismu. Místo se objevovalo v televizních pořadech, dokumentech, cestovatelských relacích i pořadech věnovaných lovcům duchů. Přezdívka „nejstrašidelnější pevnost Indie“ se začala šířit mnohem rychleji než informace o skutečných dějinách města.

Jenže existuje jeden detail, který jeho pověst ještě posílil. Po západu slunce sem návštěvníci nesmějí.

Archaeological Survey of India, tedy indická organizace zodpovědná za ochranu významných historických památek, u Bhangarhu umístila upozornění, že vstup do areálu před východem slunce a po západu slunce je zakázán a porušení pravidel může mít právní následky. Podobné omezení je samozřejmě především otázkou ochrany památky, bezpečnosti návštěvníků a regulace pohybu v archeologickém areálu. V případě Bhangarhu však působí téměř jako potvrzení místních legend.

Proč by jinak existovala zákazová cedule právě tady? Odpověď je mnohem méně tajemná, než by si fanoušci paranormálních příběhů přáli. Pravidla vstupu sama o sobě nejsou důkazem existence duchů. Jenže v kombinaci s pověstmi, ruinami a opuštěnou krajinou vytvářejí atmosféru, která se jen těžko ignoruje.

Za denního světla vypadá Bhangarh úplně jinak, než by člověk čekal od místa označovaného za prokletou pevnost. Slunce dopadá na kamenné zdi, mezi ruinami roste vegetace a po areálu se pohybují návštěvníci. V okolí lze narazit také na opice, které si z přítomnosti turistů příliš velkou hlavu nedělají.

Někdejší tržní ulice připomíná, že Bhangarh býval živým městem. Brány zase ukazují jeho obranný charakter. Chrámy zůstávají jedněmi z nejlépe zachovaných staveb a jejich řezby poskytují možná nejzajímavější pohled do kulturního života tehdejšího Rádžasthánu. Velkou pozornost přitahují také ruiny královského paláce. Jeho části se dochovaly v několika úrovních a stavba je zasazena do svahu. Z vyšších míst se otevírá pohled na okolní krajinu Aravalli.

Jedním z nejzajímavějších aspektů Bhangarhu je rozdíl mezi jeho mediálním obrazem a skutečným zážitkem. Na internetu najdete fotografie temných chodeb, opuštěných paláců a titulků slibujících setkání s duchy. Kdo ale do Bhangarhu přijede během dne, může zjistit, že jde především o rozsáhlé historické ruiny zasazené do působivé krajiny.

Bhangarh navíc neleží v izolované poušti. Je obklopený krajinou Aravalli a nachází se na okraji Sariska Tiger Reserve. Vegetace postupně proniká mezi kamenné konstrukce a stromy rámují ruiny, které kdysi představovaly lidskou moc a bohatství. Právě spojení přírody a architektury dává Bhangarhu jeho charakteristický vzhled.

Pro fotografy je to mimořádně atraktivní lokalita. Kamenné oblouky, schodiště, zarostlé zdi, chrámy a palácové ruiny vytvářejí scenérie, které působí téměř jako kdyby vypadlo z dobrodružného filmu.

V posledních letech se stále více cestovatelů vydává na místa, která nejsou klasickými dovolenkovými destinacemi. Opuštěná města, bývalé průmyslové zóny, válečné památníky nebo lokality spojené s tragickými událostmi se dostávají do hledáčku lidí, kteří hledají neobvyklé destinace, autentické zážitky a místa mimo hlavní turistické trasy.

Bhangarh do tohoto trendu zapadá dokonale. Je dostatečně starý, aby zaujal milovníky památek, dostatečně vizuální pro sociální sítě a dostatečně tajemný pro fanoušky legend. K tomu se přidává jeho poloha nedaleko Jaipuru a možnost spojit návštěvu s dalšími místy v Rádžasthánu.

Nejpříjemnější období pro návštěvu Rádžasthánu bývá obecně od října do března, kdy jsou teploty příznivější než během horkých měsíců. Prohlídka rozsáhlého areálu totiž znamená poměrně hodně chůze a velkou část času strávíte venku. Důležitá je také denní doba. Ať už člověk věří na legendu o Bhangarhu, nebo nikoli, po západu slunce se do areálu vstupovat nesmí. Návštěvu je proto potřeba naplánovat tak, aby byl dostatek času na prohlídku během povolených hodin.

U aktuálních návštěvních hodin, vstupného a podmínek je rozumné před cestou ověřit informace u oficiálních zdrojů, protože provozní pravidla historických památek se mohou měnit.

Zdroj: incredibleindia.gov, atlasobscura.com, travelshoebum.com