Dallol je místo na Zemi, které vypadá jako cizí planeta, a kde se země vaří pod nohama

Dallol se nachází v Danakilské proláklině v etiopském regionu Afar, jednom z nejteplejších a nejníže položených míst Afriky. Samotná lokalita leží přibližně 125 až 130 metrů pod hladinou moře. Je součástí Východoafrického riftu, tedy rozsáhlé geologické oblasti, kde se od sebe postupně vzdalují kontinentální desky. Země se tu doslova mění před očima.

Lokace je pozůstatkem sopečné aktivity a zároveň mimořádně aktivním hydrotermálním systémem. Pod povrchem se setkává voda s intenzivním teplem magmatu, rozpouští soli a minerály a následně se dostává zpět k povrchu. Výsledkem jsou horké prameny, fumaroly, solné terasy a minerální usazeniny, které vytvářejí jednu z nejpodivnějších krajin na planetě.

A právě proto bývá Dallol označován za jedno z nejnehostinnějších míst na Zemi.

Danakilská proláklina je sama o sobě geografickým extrémem. Rozkládá se v Afarské depresi na severovýchodě Etiopie a její části se nacházejí hluboko pod hladinou moře. V některých oblastech se průměrné teploty pohybují kolem 35 až 40 °C, přičemž extrémní hodnoty mohou vystoupat k 45 °C i výše. Dallol je přitom známý zejména díky historickým měřením z let 1960 až 1966, kdy zde byla zaznamenána průměrná roční teplota přibližně 34,6 °C. Právě tento údaj přispěl k jeho pověsti místa s jednou z nejvyšších průměrných teplot zaznamenaných u lidského osídlení.

Důležité je ale pochopit, že nejde jen o obyčejné horko. V poušti člověk očekává slunce, suchý vzduch a rozpálený písek. Dallol nabízí něco mnohem intenzivnějšího. Teplo přichází nejen shora, ale také ze samotné země. Z průduchů unikají plyny, v okolí pramenů bublá voda a půda může být nestabilní. Vzduch navíc může být zatížený sirnými a dalšími vulkanickými plyny. Typický zápach síry připomínající zkažená vejce tak není žádnou metaforou.

Největším magnetem Dallolu jsou jeho barvy. A právě jejich původ je jedním z nejzajímavějších aspektů tohoto místa. Hydrotermální systém pod kráterem ohřívá podzemní vodu, která následně proudí směrem k povrchu. Během cesty rozpouští obrovské množství solí a dalších minerálů. Když se voda dostane na povrch, dochází k chemickým reakcím, oxidaci a následnému odpařování.

Na povrchu tak zůstávají vrstvy minerálů a solí v nejrůznějších odstínech. Intenzivní žlutou vytvářejí zejména sirné sloučeniny, zatímco další minerály přispívají k oranžovým, červeným, bílým nebo zeleným odstínům. V některých chladnějších bazénech se mohou objevovat také výrazné tyrkysové tóny.

Výsledkem je barevná sopečná krajina, která se mění podle teploty, chemického složení vody i aktuální hydrotermální aktivity.

Dallol není pouze horký. Některé jeho hydrotermální bazény patří k nejkyselejším přírodním prostředím, která vědci studovali. Hodnoty pH v nejextrémnějších vodách mohou být mimořádně nízké, v některých měřeních se uvádí dokonce kolem 0,2. To je prostředí, které má k běžnému rybníku nebo termálním lázním opravdu daleko.

Voda v některých jezírkách může dosahovat teplot blížících se bodu varu a zároveň obsahovat vysoké koncentrace solí a minerálů. Tenčí solná krusta přitom může ukrývat horkou a vysoce korozivní kapalinu. Právě proto je pohyb v Dallolu otázkou bezpečnosti, nikoliv jen pohodlí. Některá místa mohou vypadat jako pevná půda, přestože pod tenkou vrstvou soli se nachází horký hydrotermální systém.

Na první pohled se může zdát, že Dallol je natolik extrémní, že v něm nemůže existovat vůbec nic živého. Právě proto se ale stal důležitým místem pro astrobiologický výzkum. Vědce dlouhodobě zajímají takzvané extremofily neboli mikroorganismy schopné přežívat v prostředí, které by bylo pro většinu známého života smrtící. Výzkum podobných organismů může pomoci pochopit hranice života na Zemi a přemýšlet o tom, kde všude by se život mohl nacházet mimo naši planetu. Dallol se proto někdy přirovnává k přírodní laboratoři pro studium podmínek, které mohou připomínat prostředí na Marsu nebo jiných planetárních tělesech.

Přestože Dallol působí jako místo bez života, Danakilská proláklina rozhodně není územím bez lidí. Region je po staletí domovem Afarů, kteří se přizpůsobili mimořádně tvrdým podmínkám. Jedním z nejvýznamnějších zdrojů obživy je sůl. V některých částech Danakilu se dodnes těží ručně a následně putuje přes poušť v karavanách velbloudů.

Solné bloky se po staletí přepravovaly tradičními cestami a sůl měla v Etiopii takovou hodnotu, že v minulosti sloužila dokonce jako forma platidla. Když dnes návštěvník sleduje karavanu velbloudů putující přes bílou solnou pláň u jezera Asale, vidí něco, co působí jako scéna z dávné historie. Přesto jde o stále živou tradici.

Vedle futuristického Dallolu tak existuje svět, který je překvapivě starobylý. Moderní věda zde hledá odpovědi o životě na Marsu, zatímco Afarové pokračují v tradičním způsobu života a těžbě soli.

Výprava do Dallolu obvykle nekončí u barevných pramenů. Danakilská proláklina nabízí celou řadu dalších scenérií, které mohou působit téměř neskutečně. Jedním z nich je jezero Asale, rozsáhlá slaná plocha obklopená pouští. Jeho okolí je spojeno právě s tradiční těžbou a přepravou soli. Když se slunce začne sklánět k obzoru, bílá solná krajina získává zlatavé a oranžové odstíny.

V okolí lze narazit také na solné útvary připomínající hory, vyschlé pánve, bublající jezírka nebo podivné vodní plochy objevující se v puklinách země. Danakil proto není jednodenní turistická atrakce. Je to rozsáhlá krajina, kterou je třeba vnímat jako celek.

Na začátku 20. století zde vznikly dopravní a těžební projekty zaměřené především na sůl a potaš. V roce 1918 byla dokončena úzkorozchodná železnice spojující oblast poblíž Dallolu s přístavem Mersa Fatma na území dnešní Eritreje. Železnice sloužila k přepravě vytěžených surovin. Těžba však postupně ztratila ekonomický význam a pokusy o její obnovení nebyly dlouhodobě úspěšné. Část infrastruktury zanikla a z Dallolu se stalo prakticky opuštěné místo.

Právě proto se dnes hovoří o Dallolu také jako o městě duchů. Některé pozůstatky staveb přesto připomínají dobu, kdy se zde lidé snažili průmyslově využít krajinu, která je z dnešního pohledu téměř nepředstavitelně nehostinná.

Dostat se do Dallolu není jako vyrazit na běžný výlet. Danakilská proláklina patří k odlehlým oblastem a většina organizovaných expedic začíná v Mekele. Cesta pokračuje terénními vozy a podle konkrétního itineráře může trvat několik dní. Výpravy často kombinují Dallol s návštěvou sopky Erta Ale, jednoho z nejznámějších vulkanických míst regionu.

Dřívější expedice do oblasti běžně zahrnovaly několik vozů, průvodce, kuchaře a ozbrojený doprovod. Bezpečnostní podmínky se ovšem v čase mění a aktuální situace v regionu je vždy nutné ověřit před cestou.

Nejde navíc jen o geopolitickou bezpečnost. Samotné prostředí je extrémní. Kombinace vysokých teplot, vzdálenosti od zdravotnické infrastruktury, vulkanických plynů, kyselých pramenů a nestabilního povrchu znamená, že Dallol rozhodně není destinací pro spontánní individuální výlet.

Pokud vás láká návštěva Dallolu, nejpříjemnější období bývá spojováno s chladnější částí roku, přibližně od října do února. Ani tehdy ale nelze očekávat běžné pouštní počasí. Dallol zůstává extrémně horkým místem a výprava vyžaduje dobrou fyzickou připravenost. Nezbytná je ochrana před sluncem, dostatek vody, vhodné oblečení a pevná obuv. Stejně důležité je řídit se pokyny průvodce a nepřibližovat se k nestabilním okrajům hydrotermálních bazénů.

Dallol zapadá do rostoucího zájmu o extrémní cestování, neobvyklé destinace a místa mimo hlavní turistické trasy. V době, kdy se stále více cestovatelských fotografií podobá jedna druhé, získávají na atraktivitě lokality, které vypadají, jako by byly objeveny na jiné planetě.

Zdroj: allthatsinteresting.com, panicfame.com, brilliant-ethiopia.com