Článek
Bristol jako kolébka trip hopu
Zatímco byl Seattle kolébkou grunge, v Londýně vládl punk, jen o pár let později a o pár měst dále se v Bristolu začalo rodit něco nového. A tím byl trip hop. Nový hudební žánr se zrodil na začátku devadesátých let v britském Bristolu. Městě přístavů, industriálních zákoutí a kulturní směsi, kde se potkaly vlivy hip hopu, dubu, soulu i postpunku. Právě tady začali experimentovat hudebníci jako Massive Attack, Portishead nebo Tricky, se kterým Massive Attack navázali spolupráci.
Trip hopovou hudbu lze definovat spíše jako atmosférickou záležitost, jelikož nebyla taneční, jako je například zmiňovaný hip hop, a místo zapamatovatelného nářezu v refrénu nabízela hutné beaty, špinavé samply a vokály, které zněly, jako by přicházely z jiné sféry.
Dá se říci, že bristolská scéna vytvořila něco, co ve své době působilo jako soundtrack k procházce nočním městem. Trip hop nikdy nebyl určen pro dav, ale pro jednotlivce, kteří si k němu musí najít svou cestu.
Vzpomínáte na Matrix, kde Morpheus říká Neovi, že mu může ukázat cestu, ale projít ji musí on sám? Stejně funguje i trip hop.
Zpomalení jako luxusní komodita
Není třeba omílat větu, která zazněla už v nespočtu článků, že žijeme v uspěchané době. To dnes ví již každý. Jedním z hlavních důvodů, proč trip hop v dnešní době působí jako únik z reality, je jeho tempo. Typický beat je výrazně pomalejší než většina současné popové nebo elektronické produkce, což má i fyziologický efekt.
Při poslechu trip hopu se vám zpomalí dech, zklidní srdeční rytmus a vy si můžete v klidu hodit nohy na stůl, lehnout si do postele se sluchátky na uších, vydat se vstříc městem nebo sjíždět rampy v nejbližším skateparku. Zatímco tak některé žánry nutí své posluchače tančit, pogovat nebo se řadit do linie, abyste se vrhli po hlavě do „wall of death“, trip hop je něco, co lze definovat jako „chill“. I když trochu jiný, nic na způsob lo-fi hudby.
Žánr, který si na nic nehraje
Ve srovnání se zmiňovanou lo-fi hudbou je trip hop přece jen o něco temnějším žánrem. Jeho temnota však nespočívá v teatrálnosti, tudíž nepůsobí jako dramatická póza. Alba jako debut Dummy od Portishead nebo Mezzanineod Massive Attack pracují s pocitem samoty, odcizení a vnitřního napětí. A to bez sebemenších okras. Například Robert Del Naja, známý také jako 3D, je mimo jiné i aktivistou. V roce 2017 se navíc objevila i fáma, že je to zrovna on, kdo je ve skutečnosti i pouličním umělcem Banksym.
Nadneseně lze říci, že trip hop je odrazem syrové reality. To znamená, že smutek není slabostí (zapomeňte tak na bláboly ve stylu „boys don’t cry“) a úzkost není vnímána jako selhání. Veškeré emoce jsou zkrátka lidské, někdo je citlivější a někdo naopak otrlejší. Trip hop tyto rozdíly maže a akceptuje každého. Snad i proto je tento žánr tak oblíbený a pro mnohé i osvobozující.
Éra před-digitální
I když tu (prozatím) nemáme žádný oficiální termín jako „éra před-digitální“, valné většině posluchačů se ve spojení s poslechem trip hopu vybaví nostalgie devadesátých let. I když se jedná o docela idealizovanou dobu, kdy byl „svět ještě v pořádku“, jedná se zároveň o epochu, kdy byl poslech rituálem a kdy se deska pouštěla od začátku do konce bez nutnosti zbytečného přeskakování.
Tento introspektivní žánr nabízí také dostatek prostoru ke snění, přemýšlení a utápění se ve vlastních myšlenkách. Schválně si poslechněte třeba známou skladbu Angel od Massive Attack. Je dost možné, že se v ní ztratíte i vy, protože díky své gradaci má tento počin schopnost vás vtáhnout plně do děje. Podobně jako Dissolved Girl a slova „It feels like I’ve been here before“, neboli „Připadá mi, že už jsem tu někdy byla“.Kde? Kdy? Proč? Už chápete?
Hudba jako vzdor
Současná hudební produkce staví především na okamžité chytlavosti, PR a bohužel i algoritmech. To vše může a nemusí představovat kvalitní hudbu. Přesto ale písně, které stojí opravdu za to, zůstávají mnohdy opomenuty, protože nepodléhají mainstreamu. A právě tím hudba mnohých interpretů působí jako vzdor proti dnešnímu světu. Nenabízí falešnou euforii, která vyprchá hned, jak odejdete z koncertu, ale nabízí klid a prostor k zamyšlení. Může to možná znít fádně, ale přemýšleli jste někdy nad tím, proč se tolik lidí těší na den volna, prodloužený víkend nebo proč tolik lidí prchá na dovolenou do ciziny či si dopřává digitální detox? Je to z toho požírajícího konzumu.
Dnes už jsme navíc prakticky všichni připojeni k online světu, aniž bychom si to uvědomovali. A být online neznamená mít jen účet na Facebooku, ale také platit kartou, nosit hodinky, které vám hlásí nové notifikace nebo upozorňují na zrychlený srdeční tep, mít elektronické doklady a podobně. Vše je dnes uspěchané a stojí na neustále se měnících algoritmech. Ale kde jsou emoce? Kde je lidskost? Vždyť i na seznamkách lidé scrollují a probírají se profily, jako kdyby listovali nejnovějším letákem Penny. Lidé rovná se zboží? Skoro.
Trip hop ale takový není. Trip hop je stále lidský. A pokud tu tento hudební žánr bude i nadále, svět nebude ještě úplně zatracen.
