Článek
Manžel chodí rok na terapii.
Rok.
A když se ho zeptám, jestli mu to pomáhá, jestli má nějaké konkrétní kroky, jak zvládat úzkost…
řekne, že ani ne.
A já to nechápu.
Protože já to mám jinak.
Když mám problém, hledám řešení.
Zkouším.
Měním.
Posouvám se.
Ne za rok.
Ale klidně za pár týdnů.
A tady?
Nic.
Nebo mám pocit, že je to ještě horší.
A začíná mi docházet něco, co se mi nelíbí.
Možná ta terapie není o změně.
Možná je o přežití.
Možná tam nechodí proto, aby změnil svůj život.
Ale aby ten život vůbec vydržel.
Možná tam chodí jen pro úlevu od tlaku.
A to mě děsí.
Protože jsme v režimu „musíme to vydržet“ všichni.
Já i děti.
A já to dlouho přehlížela.
Omlouvala.
Říkala jsem si, že je nemocný.
Že potřebuje čas.
Že se to zlepší.
Ale ono se to nezlepšuje.
A ten vztek, který teď cítím, není jen vztek na něj.
Je to:
• frustrace
• bezmoc
• dlouhodobé přetížení
• pocit, že stojíme na místě
A hlavně:
„takhle už nechci dál“
Začínám chápat jednu nepříjemnou věc:
To, že on chodí na terapii, neznamená, že se něco změní.
Pokud nedělá kroky mimo ni.
Pokud nemění prostředí.
Pokud zůstává ve stejných vzorcích.
A možná největší uvědomění pro mě je:
Já čekám, že se to zlepší.
Ale ono se to zlepšit nemusí.
A to je těžké přijmout.
---
Závěr:
Možná problém není, že se to nelepší.
Možná problém je, že já pořád čekám, že se to zlepší.
A možná ten vztek není špatně.
Možná je to moment, kdy si konečně přestávám lhát.
A začínám vidět realitu takovou, jaká je.
A možná právě odtud začínám vidět, kam opravdu chci jít.
Blíž k sobě.
