Článek
Začínám s Vánocemi experimentovat. Přemluvím tetu, že přijedeme na Vánoce k ní. Myslela jsem si, že když se práce rozvrství mezi více lidí, tak z toho nebudu tolik vysílená. Jenže kvůli tátovi a bráchovi k tetě přijíždíme pozdě a teta už vše nachystala sama. Vypadá, že jí to moc nevadí, ale mě to štve. Přece jsme slíbili, že to budeme dělat spolu a je mi to vůči tetě blbé. Vánoce byly lepší, protože jsem tam necítila tolik zklamání, ale zároveň jsem nepocítila ani nijak hlubokou spokojenost. S touhle rodinou to vzdávám! Příští rok s nimi na Vánoce nebudu!
Domluvila jsem si Vánoce u své kamarádky a její babičky. Vše probíhá hladce už od rána. Nikdo na sebe nekřičí, vše je na čas. Stíháme dle našeho plánu krásně večeři, dárky, novou pohádku i kostel, ale stejně cítím, že to není ono. Chybí mi moje rodina! Na Vánoce bychom měli být přeci spolu! A teď je mi líto, že jsem v tom nechala mamku samotnou. Když jsem přijela domů, čekala jsem nějaké slovo od táty. Že jsem tam chyběla, nebo tak. Ale nepřichází nic. Spíš mi přijde, že byl rád, že neměl žádné povinnosti a že ho nikdo nepéroval. Beze mě neozdobili ani stromeček. Mamka tam dala jen ozdobenou větvičku a udělala jen kapra a salát. Na polévku neměla čas.
Dobře, zkusím to se svou rodinou ještě jednou. Co kdybychom vyjeli na Vánoce někam jinam? Třeba to v nás všech probudí vánoční atmosféru! Domluvila jsem krásný srub v horách. Okolo sníh. Stromeček nachystaný od správce. Všude krásně uklizeno. Spousta věcí zařízena za nás. Nám zbývá jen vybalit se a připravit večeři. Všichni mají celkem dobrou náladu. Prosím tátu, aby v obýváku rozdělal oheň. Ten se místo toho vyvalí na gauč a pustí si televizi. Nekomentuju to a pokračuju v přípravě večeře. Doufám, že to za tátu zastane aspoň brácha. Že ho napadne rozdělat oheň. Ale ten se jen vyvalí na gauč stejně jako on… No, tak to bude holt bez krbu. Doma ho taky nemáme, utěšuju samu sebe. Večeře probíhá v poklidu. Jinak vládne celkem dobrá atmosféra. Po rozbalení dárků stíhám novou pohádku a vše je relativně OK. Když ale rekapituluji svoje emoce, tak to není kdo ví jak lepší. Sice jsem nemusela dělat doma vánoční úklid atd. Ale vše zařídit, nabalit, nakoupit, dovézt sem a vybalit mě stejně stálo spoustu energie. A když vidím, jak tam brácha s tátou leží na gauči a vlastně nám tentokrát vůbec nic nepomohli. Neměli žádné povinnosti. Ani ten pitomý stromeček. Pomoci s nádobím po večeři, nebo s něčím jiným je vůbec nenapadne. Začíná mi být zase těžko.
Celý život čekám, že mi přinesou Vánoce nějaké speciální štěstí. Z celého roku se těším na Vánoce a nic nepřichází. Cítím se pořád stejně. Čekám, že budu něco cítit jinak, ale vlastně ani nevím co, když jsem to nepoznala. Jenom pokaždé cítím prázdno. Už mě nenapadá, jak to udělat jinak. I když dodržením všechny tradice, uvařím Vánoční jídla, nakoupím dárky, tak to nepřichází. Asi to tak prostě má být. Asi to moje rodina jinak neumí a já s tím nic neudělám. Máte taky takový pocit?
