Článek
Ale já mu odpovím, že už nemůžu. Já už prostě nemůžu. Končím s tebou. Už ti nebudu pomáhat. Já jsem ti už pomohla tolikrát! Našla jsem ti tolik psychologů, tolik videí na YouTube, tolik článků a knih a rozhovorů o léčbě závislosti. Dala jsem do hledání tolik energie a tolik jsem tě přesvědčovala, aby sis to přečetl. Pomáhala jsem ti 6 let! A nic. Buď ses na to nepodíval, nebo to nebylo to, co bys potřeboval slyšet.
Takže já ti tentokrát nepomůžu. Je to na tobě.
Nebaví mě dívat se na tebe. Na tu trosku, která z tebe je. Já končím s pomocí a odcházím z místnosti.
A po pár dnech si sám našel psychologa a stará se o své věci. Já čumím. Takže jsem to já zbytečně brzdila tím, že jsem to řešila za něj? Potřeboval padnout na dno a vstát z něj sám? Potřeboval cítit zodpovědnost sám za sebe? Potřeboval abych to nechala na něm!?
