Článek
Čekání v ordninacích je fakt strašný, nejsem na to zvyklá. Jsem objednaná na osmou, na řadu přijdu v devět, protože tam není doktorka?? Nejdřív EKG, pak echo, srdce v pořádku, prý vydrží všechno. Fajn.
Chemoterapie je totiž kardiotoxická, opět se dozvídám v knize od Belisek. Aha!
První chemoterapii mi dali do žíly, protože jsem ještě neměla intravenózní port. Byla jsem vystrašená, ale nebyla jsem tam sama. Nejdřív vás pošlou do fronty do lékárny, kde si vyzvednete léky a injekci. Nervozita stoupá…
Jeden lék si slupnete před chemo koktejlem, aby vám nebylo blbě. Injekci si schováte na další den, tu si píchnete 24 hodin po koktejlu. A třetí prášky budete brát pár dní po chemoterapii, protože nechcete, abyste zvracela, no ne?
Ta únava, která přijde, na vás padne už během kapání. Jenže já jsem ještě před měsícem nevěděla, že jsem nemocná, takže mám docela narvaný diář schůzkami a událostmi. Tak jdeme večer s manželem do divadla. A další večer zas. Jsem přece hrdinka, no ne?
Dělám vlastně po první chemoterapii, jako by se nic nestalo, normálně chodím do práce a na schůzky a do divadel, ale jsem strašně unavená a smutná, začíná se u mě projevovat deprese. Nechci být nemocná!
Další týden jsem šla na ARO, aby mi nainstalovali intravenózní port — malý vstup do žíly pod kůží, který mi usnadní podávání chemoterapie. Zákrok proběhl v lokální anestézii: sestra a lékař mi vysvětlili průběh, vpíchli katétr do žíly a port připevnili pod kůži na paži, mám v sobě 40 cm hadičku a čouhá ze mě 10 cm věc, je to celý přelepený, léto budu mít holt oblečení s rukávy. Důležité instrukce byly jasné: udržovat ránu čistou a suchou, hlídat známky zánětu (zarudnutí, bolest, hnisání, horečka) a chodit na pravidelné převazy a proplachy portu, aby zůstal průchodný. To jsem si naplánovala na každý pátek po o. :-)
Největší úkol, který jsem si před sebou postavila, byl ten nejviditelnější: vlasy. Měla jsem je dlouhé, husté, po letech to byla moje „korunka“ a představa, že o ně přijdu, mi lámala srdce. Po první chemoterapii jsem dlouho přemýšlela, jestli to neodložit. Nakonec jsem se rozhodla pro kontrolu situace — a pro krok, který mi přinesl klid: ostříhání.
Z dlouhých vlnitých vlasů jsem byla trochu na pankáče. Bylo to dobře, protože pár dní nato začaly vlasy padat. Nejdřív nenápadně, pak jsem si nechtěla už na vlasy sahat, je to frustrující pocit, obrečela jsem to ve sprše, druhý den mi manžel oholil hlavu. Moc jsem se mu líbila. Ještě že mě maminka porodila dnem pánevním, mám krásnou lebku. Ale stejně mě to štve. Teď mám ještě strniště a vypadám jako Shinead O'Connor.
Po druhé chemoterapii mi vlasy vypadaly a zůstala holá lebka. Vypadám jako mimozemšťan s pravidelnou lebkou, která svítí do dálky.
Paruku jsem si jela koupit ještě s krátkým sestřihem. A byla to chyba. Po vypadání vlasů mi totiž byla velká. Jakože nahoře na šešule mám furt dost místa třeba na kapesník, ale zatím tam nic nenosím. :-)
Takže po dvou chemoterapiích a 6 týdnech jsem holohlavá, chlupy mi vypadaly všude (jojo, všude), jsem hoooodně unavená, necítím bolest, můžu jakékoliv pálivé jídlo a mám žaludek na vodě. Moc mi chutnají vývary a bublinky.
A začínám přibírat, kortikoidy podávané s chemoterapeutickým koktejlem sice zajistí, že vám není špatně, ale zadržují ve vás vodu. Takže mám hned 4 kila nahoře. Také s pravidelným cvičením a během je to všelijaké, dva týdny po chemoterapie jsem většinou nepoužitelná, až ten třetí týden jdu na trénink a zaběhat si.
Zatím nejsem schopná hovořit o tom, že mám rakovinu, jen s nejbližšími. Některé reakce kamarádek a příbuzných stojí zaprd, rodičům jsem to neřekla záměrně.
Nejlepší reakce na to, když se vám někdo svěří, že je vážně nemocný, je neříkat nic, jen vyslechnout. Všechny kecy kolem toho, že to jsou jen prsa (budeš mít nový), jsou to jen vlasy (narostou ti nový), tak ztloustneš no, apod. - to jsou všechno věty, které nemocného velmi zraňují. Neříkejte to, prosím…
Karla Jirků
