Článek
Po sedmi letech, kdy jsem díky změně jídelníčku a cvičení zhubla patnáct kilo, se změnilo i moje poprsí. Z pevného 75H se stalo měkčí 70G; začala jsem je pravidelně masírovat a natírat, pečovala jsem o ně — a přesto jedné březnové noci po sauně a lyžování s rodinou jsem v pravém prsu nahmatala bulku velikosti hroznového vína. Den předtím tam rozhodně nebyla.
Řekla jsem to manželovi a doufala, že to nebude nic vážného. Hned v pondělí jsem šla pro žádanku na mamograf a byla šťastná, že mě objednali hned na další den — jinak bývá čekací doba měsíce, když se objednávám na prevenci. Mamograf, sonografie a pod kontrolou ultrazvuku biopsie: odebrali tři vzorky. To už jsem neudržela slzy. Po několika hodinách v čekárně jsem odcházela do auta s pocitem, že svět se nějak posunul. Poslali mě na onkologii s termínem za týden s uklidňující větou o moderních metodách léčby. Tehdy jsem tomu ještě nevěřila.
O týden později mi v mamma poradně potvrdili to, čeho jsem se nejvíc bála: zhoubný, velmi agresivní nádor. Najednou jsem byla pacientkou, o jejímž dalším osudu rozhodnou lékaři. Bylo to děsivé, ale zároveň obrovsky uklidňující, že vše zařídili oni — v šoku jsem nebyla schopná organizovat vyšetření sama. Pak přišlo rozhodnutí onkologického týmu: operace teď ne, nádor je příliš velký. Nejprve neoadjuvantní chemoterapie, až pak operace. Přesunuli mě z mammo poradny na onkologii a čekala mě PET/CT.
PET/CT byla premiéra. Vyndat všechny piercingy, vypít kontrast, aplikace radioaktivní látky, tunel přístroje — pro mě to byla nová, strašidelná zkušenost. Během vyšetření jsem si opakovala, že nádor je jen tam, v té jedné bouli - čarovala jsem v tunelu:-)
Hned druhý den jsem šla do onkologické poradny a naštěstí se metastázy nepotvrdily. Také jsem se konečně dozvěděla konkrétní plán: čtyři aplikace té nejsilnější chemoterapie v třítýdenních intervalech a pak dvanáct týdenních aplikací s biologickou léčbou. Byl to tvrdý plán, ale byl to plán.
Psychicky mi hodně pomohla kniha Nejsi v tom sama — praktické rady a příběhy žen v podobné situaci mi dodaly sílu a hlavně vysvětlily vše, co mi říkali doktoři, ale normální řečí.
Bylo to období očekávání, velkého strachu a postupného přizpůsobování se nové realitě — ne návod na hrdinství, spíš znak, že i v krizích funguje lidský systém podpory. Naučila jsem se, že samovyšetření má smysl, že když něco nahmatáte, nečekat, a že je v takových chvílích nenahraditelné mít vedle sebe lidi a zdroje, které uklidňují. O dalším průběhu léčby a každodenních zkušenostech napíšu příště.
Například i o tom, jaké věci neříkat nemocným lidem.
Karla Jirků
