Článek
K milosrdným lžím se občas přikláním. Přijde mi, že tím chráním sebe i druhého. A někdy se zdálo, že je to pro mě výhodné. Ale vlastně to výhodné vůbec není. Člověk si musí potom pamatovat, co komu řekl, a neprořeknout se ani v budoucnosti. A pořád mít tu lež na paměti. Je to vlastně mnohem náročnější než říct pravdu.
Bohužel v alkoholických rodinách je to velmi časté.
Moje babička byla tátův opak. Říkala pravdu za každou cenu, ale velmi nevybíravým způsobem. Často útočila na lidi a byla vulgární. Úplně mi znechutila říkat pravdu. Často mě tou její pravdou zranila. Ale to nebyla pravda, kterou mě zranila. Byl to styl její komunikace. Byla to zášť a nenávist, kterou chovala v sobě vůči druhým lidem. A na které chtěla útočit a ranit je.
A tak v životě balancuju mezi těmito dvěma nefungujícími přístupy a není to pro mě moc jednoduché. Vyzkoušela jsem si něco od obou a nevyhovuje mi ani jedno. Nechci zraňovat lidi.
Přitom proč by měla pravda zraňovat lidi? Je to prostě pravda a když ji řekneme, tak jsme lehčí a v souladu sami se sebou.
Rozhodla jsem se říkat pravdu s láskou. A žít svůj život v pravdě. Pokud nemohu něčeho dosáhnout poctivě, nemám to mít.
Dcera alkoholika
