Článek
Nezasekla jsem se. Něco se ve mně hýbe
Dřív bych to přešla.
Zaměstnala se.
Uklízela.
Zatlačila to.
Teď to nejde.
Sedím a řeším to v sobě.
Pořád.
A nemůžu přestat.
A začínám chápat, že to není problém.
Že to není selhání.
Je to proces.
Najednou vidím věci, které jsem dlouho nechtěla vidět.
Jak náš vztah opravdu funguje.
Jak se v něm cítím.
Co už nechci.
A s tím přichází všechno najednou.
• vztek
• smutek
• zklamání
• strach
Věci, které jsem dlouho držela pod povrchem.
A teď jdou ven.
A moje hlava to zpracovává.
Pořád dokola.
Proto nemám kapacitu uklízet.
Proto nemám chuť řešit běžné věci.
Protože uvnitř se děje něco důležitějšího.
Dřív jsem to řešila jídlem.
Abych to necítila.
Abych to nějak unesla.
Teď to cítím.
A je toho hodně.
Ale možná je to dobře.
Možná se nezasekávám.
Možná se konečně zastavuju.
A dovolím si vidět pravdu.
Závěr:
Možná teď nepotřebuju víc disciplíny.
Možná potřebuju dát tomu prostor.
Ne navždy.
Ale na chvíli.
A pak se pomalu vrátit zpátky.
Do reality.
Do těla.
Ne proto, že musím.
Ale protože už v sobě mám o kousek víc jasno.
