Článek
A já už nechci být ta, která jen poslouchá a čeká, až se něco změní.
Můj manžel je workoholik.
A co je na tom nejzvláštnější — on přesně ví, proč.
Má to v hlavě dokonale srovnané. Zná všechny důvody, které ho k tomu dovedly: z dětství, z výchovy, z tlaku, který si sám vytvořil. Umí to všechno rozebírat do hloubky, analyzovat, chápat. Ale nic se nemění.
Vyzkoušel už několik psychologů. Vždycky se dostane do stejného bodu — začne ho frustrovat, že mu to nepomáhá, že se nic neděje, že se všechno opakuje. Tak odejde.
Chvíli nedělá nic, dokud se úplně nevyčerpá. A pak začne znovu — nový terapeut, nová analýza, znovu od začátku.
Kolečko, které se nikdy nezastaví.
Má pocit, že když pojmenuje všechny důvody, proč se stal workoholikem, něco se uvnitř něj zlomí. Ale ono se nic nezlomí, dokud nezačne dělat věci jinak.
Jedna z oblastí, kde se pořád točí v kruhu, je sport.
Říká, že by chtěl cvičit, ale může až „bude mít hotovo“. Jenže práce nikdy nekončí.
Takže necvičí, bolí ho tělo, bolí ho hlava — a zase se točí dál.
Přitom by stačilo si koupit permanentku a prostě tam chodit.
Ne „až bude všechno hotové“, ale dřív, než začne pracovat.
Protože když necvičí, nemá sílu na nic.
Stejné je to s kamarády.
Říká, že mu chybí, že je sám. Já mu říkám:
„Jdi, běž s někým na pivo, odpočiň si.“
Ale on nejde.
A pak si zase stěžuje, že nikam nechodí a že mu chybí lidi.
Má dokonce i konkrétní nástroje proti workoholismu — třeba limit odpracovaných hodin týdně. Ale nepoužívá je.
A pořád se diví, že se nic nemění.
Já už to vidím jasně:
Z pojmenovávání důvodů změna nikdy nevznikne.
Psycholog ti život nezmění. Musíš to udělat ty sám.
A já už nemůžu pořád dokola poslouchat, jak je všechno stejné. Jak „to nejde“. Jak „je unavený“.
Chci, aby náš společný čas nebyl o trápení, ale o životě.
Chci si užít víkend, výlet, rodinu.
Chci vedle sebe muže, který má energii, smích a chuť žít.
Ne toho, kdo donekonečna rozebírá, proč něco nejde.
Dělala jsem chybu, že jsem to všechno tak dlouho tolerovala.
Že jsem s ním znovu a znovu rozebírala ty samé věci.
Jenže v tomhle bodě už žádný nový vhled nepřijde.
Je čas přestat podporovat jeho pozici oběti.
Nepotřebuje další pochopení, ale akci.
Musí přestat čekat, že mu pomůže někdo jiný — rodiče, terapeut nebo já.
Musí se stát aktérem svého života.
Já za něj tu změnu neudělám.
Ale můžu přestat podporovat jeho sebelítost.
Můžu říct: „Dost. Už to víš. Teď něco udělej.“
Mám právo mít doma klid, smích a pohodu.
Mám právo trávit čas s partnerem, který žije, ne přežívá.
A pokud změnu neudělá on,
pak nechci, aby mě dál unavoval pořád stejnými slovy o tom, co nejde.
Chci žít.
Ne poslouchat donekonečna utrpení někoho, kdo už dávno ví, co by měl udělat — ale nedělá to.
Jak to máte vy? Znáte to?
