Článek
Nejdřív jsem řešila jeho.
Jak mu pomoct.
Jak ho pochopit.
Jak to s ním zvládnout.
Pak jsem si řekla, že to takhle nejde.
A otočila jsem to na sebe.
Začala jsem řešit:
jak se cítím
jak se uklidnit
jak nebýt naštvaná
jak se nepřejídat
Regulovala jsem sebe.
Snažila jsem se být v klidu.
Dýchat.
Zastavovat se.
Vnímat svoje emoce.
A myslela jsem si, že to je ta správná cesta.
Jenže nebyla.
Protože jsem sice řešila sebe…
ale přestala jsem fungovat.
Neuklízela jsem.
Neměla jsem tah na věci.
Neměla jsem energii.
Byla jsem jen v sobě.
Regulovala jsem.
Přežívala.
A děti byly se mnou.
Ale já nebyla úplně s nimi.
Až teď mi to došlo.
Tohle nebyla rovnováha.
To byl jen jiný extrém.
Ne řešit jeho.
Ale pořád řešit sebe.
A chybělo tam to hlavní.
Život.
Teď poprvé cítím něco jiného.
Já ho neřeším.
A zároveň:
už se nehrabu pořád v sobě.
Prostě funguju.
Postarám se o děti.
Udělám věci.
Jdu do dne.
A najednou mám víc energie.
Ne proto, že bych byla víc v klidu.
Ale proto, že nejsem zaseklá.
Ne v něm.
Ani v sobě.
A děje se ještě jedna věc.
Nemám takovou chuť se přejídat.
Protože:
nejsem zahlcená
nejsem přetočená v hlavě
nejsem zaseknutá v emocích
Jsem v pohybu.
A možná tohle je ten rozdíl.
Ne být pořád v sobě.
Ale být v životě.
Závěr:
Možná řešení není jen přestat řešit druhé.
A ani není jen řešit sebe.
Možná je to něco mezi.
Neztratit sebe.
Ale zároveň fungovat.
Žít.
A dělat věci, které drží život pohromadě.
A já mám pocit, že tohle se teď učím poprvé.
