Článek
Letos jsme stavěli domeček a veškerou dovolenou jsme obětovali stavbě. Jsem ráda, že domeček se rýsuje, ale zoufale toužím po tom nic neřešit. Jen si lehnout a skutečně si odpočinout. Jen si sednout vedle manžela a být spolu. Věnovat se synovi. Smát se. Jen tak spolu být, uvolnit se a zapomenout na všechny starosti. Proto když manžel dostal extra dovolenou na Vánoce, tak na nic nečekáme, sbalíme se a odjíždíme na svátky pryč.
Máme pro sebe celý dům. Krásně vyzdobený, i se stromečkem. Místo kapra jsme sehnali pangase a místo salátu máme pečené brambory a okurkový salát. Dopoledne jsme jeli do kostela, ale mše nebyla. Zjistila jsem, že novou vánoční pohádku si z ciziny pustit nemůžu. I spoustu dalších tradic vypouštíme, protože jsme letěli jen s příručními zavazadly – nalehko. Ale nic z toho nám neodebírá úsměv na tváři. Večeře nám všem moc chutná. Dvouletý syn stejně ještě neví, jak by to mělo být. Po večeři se přesouváme ke stromečku, kde najde každý pro sebe jen dva malé dárky. Většinou něco na jídlo.
Manžel bere kytaru a zpíváme koledy. Syn říká pořád jenom „eče, eče“ a moc se mu to líbí. Když už zahrajeme vše, co známe, bereme si do rukou vánoční příběhy a knížky a předčítáme si je. Hrajeme vánoční hru a cítím se opravdu spokojená. Poprvé v životě cítím, že nemám skoro nic z toho, jak by to na Vánoce mělo být. Nezdobili jsme spolu stromeček, nebyli jsme na mši, nemáme kapra, nemáme velké dárky, nepouštíme lodičky, rozkrojit jablko jsme zapomněli, pohádku jsem taky neviděla. Ale cítím, že jsme my tři spolu a spokojení. A že k té spokojenosti potřebuji jenom trochu dobré nálady a nás tři pohromadě. Radujeme se, zpíváme. Je to úžasné. Splnilo se mi moje jediné přání. Abychom byli spolu a užili si to. Smáli se a byla pohoda. Po těžkém roce jsem si skutečně odpočinula. Jsem vděčná, že jsme si dovolili udělat to jinak.
