Článek
Je to příběh smutnošťastný, O Spajkovi - kdy (ne)opuštěný pes ke štěstí přišel, doufám, jiné slovní spojení mne nenapadá. Smutných psích příběhů je opravdu hodně, až člověka mrazí, a bohužel za většinu z nich může svým jednáním člověk.
Můj manžel před čtyřmi lety čirou náhodou překlepnutím se na počítači, „narazil“ na jednoho takového psa, podle mordy a stavby těla, Americký Stafford, navíc prezentovaného coby problémového, nevhodného k dětem, ke psům, bez košíku ani ránu, a nejlépe, aby byl v kotci. To byl první handicap, druhý problém byl věk, bylo mu osm let, takový pes většinou nemá šanci na adopci, poslušnost asi také nebude nejlepší, přívětivý a mazlivý, tak to už vůbec ne.
Jeho dosavadní život, mimo jiné, sestával z pobytu v sice asi dvou útulcích, z čehož v prvním strávil v malém kotci pět let, bez možnosti procházek. Jídlo mu tam dávali lopatou, kterou ho i zaháněli do kouta, báli se ho, a pokud by byl nemocný, tak si toho asi ani nevšimli. Tento útulek musel z různých důvodů skončit.
Ve druhém útulku už byla pro Spajka situace rozhodně lepší, došlo i na procházky na lonži, i to ovšem s košíkem a bez přítomnosti dalších psů. Kotec měl pěkný, čistý i s malým výběhem. Začal prý trochu rozkvétat, objevil nové věci, i přívětivost lidí. Ale pořád byl nevyzpytatelný, ale nabízený k adopci, kde bude ovšem nutná disciplína a dané mantinely. V tomto útulku byl cca šest měsíců.
Můj muž se ovšem do něj zamiloval. Z mé strany byly pochybnosti, a to jsem ho viděla jen na obrázcích a videu. Takový bubák, s takovým kukučem, nastražený, nepříjemný od pohledu, no, prostě děs. Doma čubičku, a ještě jednoho voříška, dva vnuky. Nevhodný ke psům a dětem. Perfektní kombinace. No, kotec máme, nebyl by to náš první pes, měli jsme už ovčandu a slovenské čuvače, i posbírané směsky, každá neděle je zasvěcena cvičáku, takže teda jak? Já byla proti, můj muž zase jak šestinedělka. Jeli jsme tedy na první „kouknutí se“. Zatím sami, dostali jsme psa na vodítku a s košíkem, to byla podmínka při venčení. Podruhé jsme sebou vzali čubičku, to je také staffordka. První, co se událo, že Spajk se na ni vrhnul, pro jistotu, ona se ovšem nedala a oplatila stejnou mincí, i když je podstatně menší. Možná to nebyl správný postup, ale jak jsme mohli vidět, jak se budou chovat, když půjdou vedle sebe, teď ovšem bez možnosti vzájemné blízkosti. Dopadlo to tak, že si to „vyříkali“ na první dobrou, a pak už nic. Ale měli jsme doma ještě starého voříška, co teď. Vyrazili jsme do útulku tedy potřetí, i s ním. Podmínka z mé strany byla, pokud Spajk Rudu „nevezme“, byť jen zavrčí, tak si ho nevezmeme, a světe, div se, ani si ho nevšiml. Trochu jsme na to spoléhali, protože už jsme takovou zkušenost měli s čuvači a starým jezevčíkem, čuvači, to byli táta se synem, také se servali, když si mladík dokazoval svou dominanci, ale stařičkého jezevčíka si vůbec nevšímali. Že by úcta ke stáří?
Se Spajkem se nám to potvrdilo.
Po čtvrté jsme jeli s jedním vnukem, a bylo rozhodnuto, Spajka jsme si odvezli.
Bylo nám doporučeno, nechat košík, že je zvyklý, a i při krmení mu to nevadí.
Riskli jsme to a pustili ho na zahradě, bez druhých psů, pak mu manžel sundal košík, a tomu psovi se úplně změnila maska, volnost, bez košíku, a v misce granule, které sice vyletěly do vzduchu, když tam vrazil čenich, ale byly pro něj. A pak domů, psi okolo nás, zatím klid, dala jsem si do ruky piškoty a začala už od prvního dne ukazovat, jaká u nás vládne hierarchie, nejdřív já piškot do pusy, pak starý pes, pak čubička a pak Spajk, pak kluci, a tak na přeskáčku, ale Spajk vždy poslední. Bylo legrační vidět ty tři sochy, jak sedí a čekají na pamlsek.
Doma, vzhledem k té psí smečce, jsem musela být neustále ve střehu. Pes je šelma, je to i zbraň, nevyzpytatelný tvor. Sousedům a kamarádům jsem říkala, že nemám čas na deprese, neboť musím být neustále ve střehu. Trochu jako řídící letového provozu.
Spajka nesměl nikdo hladit, neznal to, přímý pohled také neměl rád. Kluci se vždy navzájem upozorňovali, nedívat se Spajkovi do očí, že je to výzva k boji. Pozor!
Při třetí cestě na cvičák, se manžel rozhodl, že ho na louce pustí z vodítka, strach, že se nevrátí, že doslova nabytou svobodu neustojí a prostě že „zdrhne“, byl velký. Ale přišel, nechal se přivázat a šlo se cvičit.
Trvalo mu přes dva roky, než nás k sobě úplně pustil, kdy se nechá obejmout, vyčistit uši, podívat se na zuby. Pokud se mu cokoli nelíbí, jemně zavrčením upozorní, že už ne, a my to naprosto respektujeme. Zásadně netrestáme. Ani když roztrhal křeslo, ukousal kus sedačky, roztrhal mikinu, kterou si manžel zrovna sundal, počůral boty na verandě, má na svědomí i několik polštářů. Usoudili jsme, že za to asi mohla jeho nemocná duše. Nevzali jsme si ho, abychom ho trestali za něco, co není schopen asi ovládnout. On pak vždy zalezl pod stůl a čekal na trest, jemně jsme ho zavolali, samozřejmě nechválili, ukázali mu, co provedl, dali najevo smutek, ale netrestali.
Dnes nic takového nedělá. Na kousání dostane mrkev a ta mu k ničení stačí, nebo klacek ze zahrady.
Máme ho už přes čtyři roky, je to báječný kamarád a neuvěřitelný mazel, v létě úžasný hlídač. Jednoznačně pes domácí, od prvního dne. Nejraději v posteli. S čubičkou jsou kamarádi, kteří si občas vymění názory, ale do misek si nelezou, a u vody má vždy dáma přednost. Dnes je to i doslova náš drahý pes. Ale s tím jsme počítali, brali jsme si už coby osmiletého psa. Bohužel asi pobyt v zimě, v létě v kotci, v útulcích, si vybral svou daň v podobě artrotických potíží s klouby, a následným utržením kolenního vazu. Řešením pro Spajka byla operace, dostal titanové destičky, trochu upravení kosti tak, že vaz v podstatě nepotřebuje, trošku léků, a dnes opět skáče přes kaluže. S manželem máme pocit, že to snad ví, že jsme mu pomohli. Vypadá to, že by nás láskou sežral. Už samozřejmě nemá bolesti, které před operací měl, a tlapku si musel nosit, ovšem teď se chce doslova chovat, aby nám byl co nejblíž a taky, využije toho, že se na nohu může zase postavit. Škoda, že to, že se slovně bráníme, už neslyší, je „hluchej“ jak pařez.
