Článek
Dlouho jsem nechápala rozdíl.
Došla jsem k uvědomění, že aby se můj manžel uzdravil, musí sám chtít. Já ho mohu v jeho úsilí podpořit, ale to je vše. Snažím se nekontrolovat, co dělá. Snažím se neradit mu a neřešit jeho problémy za něj. Snažím se nechat na něj dopadnout důsledky jeho chování, aby on sám byl nucený udělat určité kroky.
Ale zároveň jsem dlouho přehlížela, jak se skutečně cítím já. Přizpůsobovala jsem náš rodinný život tomu, aby on byl v pohodě. Je na čase si přiznat, že mi nevyhovuje to, že nic nedělá se svou závislostí. Přála bych si, aby chodil na terapie, ale není to v mé moci. Nejvíc mě teď zlobí to, že se rozhoduje v nesouladu s naší rodinou. Sobecky. A já mu často ustupuji. Jeho nemoci a uzdravení často ustupuji. A on si na to už zvyknul. Říkám si: „tak ještě tentokrát, když to uděláme, tak se určitě uzdraví.“ Jenže ono ne…
Dám příklad. Přemýšlí o změně práce, která pro něj není vhodná a v jeho závislosti ho podporuje. Vidím už rok, že by ji měl změnit. Teď nastává čas, kdy i on si to konečně přiznal a hledá si jinou práci. Nejjednodušší mu přijde jet pracovat do ciziny. Slibuje si, že si odtud přiveze hodně peněz a díky tomu dostavíme domeček rychleji. A já? Automaticky přemýšlím nad tím, že se mu přizpůsobím. První, co mě napadá, je že uděláme vše, aby se usadil, a že vezmu klidně syna a pojedeme tam spolu. Protože být v Česku sama si nedokážu představit. Ale už několik dní mi vnitřní hlas našeptává, že já se stěhovat do ciziny vůbec nechci. Po svatbě jsem se přestěhovala samozřejmě k němu. 300 km daleko od své rodiny. Samozřejmě jsem se mu přizpůsobila. Stačilo by mi postavit menší domeček nebo žít v bytě. Ne, on žít v bytě nemůže. Takže jsem se mu zase přizpůsobila se stavbou rodinného domu. A těžko jsem si tu zvykala a těžko jsem si našla pár známých a zase to mám opustit a zvykat si někde jinde? Syn chodí na plavání. Má ho zaplacené na několik měsíců a mám to nechat propadnout? A odstěhovat se někam, kde budu vlastně muset zase začít znovu. Zase si budu budovat vazby. Ale nejhorší je, že tam budu sama. On bude v práci a já budu celý den sama na syna. V cizí zemi. Bez pomoci prarodičů. Je to šílené. Jak se vůbec můžu automaticky takhle hned chtít přizpůsobovat? Nejsem já sama nemocná?
Takže já musím přestat přehlížet své pocity a musím se přestat automaticky přizpůsobovat jemu, jeho nemoci a jeho nápadům. Prostě tohle moje přizpůsobování ho nevyléčí.
Přišla jsem na to, že naopak já mám právo na to, aby se on přizpůsobil naší rodině. Jednou jsme rodina a máme tu už nějaké vazby. Tak není od něj fér, že ani nezkusí hledat práci tu a hned nás tahat pryč. Měl by si alespoň zkusit najít práci tu. Já si uvědomila, že mám právo to po něm chtít a mám z toho radost.
Největší překvapení pro mě je, že když jsem to takhle s pokorou vysvětlila svému manželovi, tak to pochopil.
