Článek
Sedíme doma.
On u stolu.
Dívá se do země.
Odpojený.
Já se dívám na děti.
Bavím se s nimi.
Snažím se dělat, že je všechno v pořádku.
Ale není.
Uvnitř mám tlak.
Zlost. Smutek. Nevím přesně co.
Štve mě to.
Že tam jen sedíme.
Že spolu nemluvíme.
Že mezi námi není lehkost.
Chybí mi to.
Hodně.
Byli jsme na týdenní dovolené.
A víš kolik jsem cítila opravdové „rodinné plynutí“?
Možná tři hodiny za celý týden.
To je strašně málo.
A dneska, když jdu ven, mi to dochází.
Já jsem toho součástí.
Celou dobu jsem to zakrývala.
Když nemohl jít někam:
• bolí ho hlava
• je unavený
• necítí se dobře
Říkala jsem to lidem.
I jeho rodičům.
On mi řekl, ať o tom nemluvím.
Že se za to stydí.
A já ho kryla.
A teď mi dochází, co to dělá.
Když se věci zakrývají:
• člověk si nepřizná realitu
• žije ve falešné naději
• pořád čeká, že se to zlepší
A pořád dokola zažívá zklamání
A já už v tom nechci být.
Závěr:
Možná to nejhorší není ta situace.
Možná je to to ticho kolem ní.
To předstírání.
A možná první krok není něco řešit.
Ale přestat dělat, že je všechno v pořádku.
