Článek
Opakovaně jsem ho prosila, aby si první dva týdny po porodu udělal čas jen na rodinu. Ze začátku se mu to vůbec nechtělo líbit. Měl pocit, že práce bude stát, nebude nic hotového, a dost ho to stresovalo. Ale já trvala na svém.
Nakonec jsme našli kompromis: ráno připraví snídani, bude s námi do devíti, pak odjede do práce a vrátí se odpoledne kolem třetí. Byla to pro nás velká změna. A hlavně pro něj. Najednou byl doma, řešil jídlo, nádobí, dítě. Připadal si jako žena v domácnosti. Po pár dnech už byl unavený z nekončící rutiny, bez viditelného výsledku. Byl frustrovaný.
Ale já jsem byla ráda. Protože takhle se cítím každý den já.
Dlouho to u nás bylo nastavené klasicky: on pracuje, staví dům, já jsem se synem. Pomohl jen výjimečně – bez rituálů, bez pravidelnosti. Ale s příchodem druhého dítěte už to nešlo udržet. A tak se začal víc zapojovat.
Teď připravuje večeře, myje nádobí, někdy se koupe se synem, jindy mu čte pohádku nebo ho uspává. Nedávno ho dokonce uspal tři večery po sobě – a to je za tři roky poprvé.
A co je nejkrásnější – vztah mezi ním a synem se začal prohlubovat. Syn ho začal spontánně objímat, sám za ním chodí, chce s ním jezdit na kole, pracovat na zahradě. A manžel je z toho dojatý. Cítí se jako muž, jako otec. Někdo, koho jeho dítě potřebuje. A to ho naplňuje.
Nebyla to snadná cesta. Na začátku jsme se hádali, musela jsem si stát za svými hranicemi – že prostě musí ubrat v práci a přidat doma. Ale teď vidím, že to stálo za to. Jsme šťastnější. Všichni tři.
A co vy? Máte doma workoholika, nebo jste si prošli podobnou změnou? Jak jste to zvládli vy? Budu ráda, když se podělíte v komentářích – možná právě váš příběh pomůže někomu dalšímu.
