Článek
„Já si zasloužím víc.“
Největší strach mám z toho, že si přiznám, že nikdy nebudu mít romantický vztah, který jsem si vždy představovala.
Manžel umí vytvořit krásné a romantické chvíle. Vlastně je často romantičtější než já.
Ale je to jednou za tři měsíce.
Realita je taková, že tři dny stojí za houby.
Jeden den je dobrý.
A pak zase dva dny nic.
Buď je unavený a odpojený.
Nebo je kvůli něčemu naštvaný a vyjíždí na nás.
A mně se nelíbí, jak se chová ke mně a k dětem.
Nechci, aby ho syn nacítil a stal se takovým.
Nechci, aby ho nacítila naše dcera a jednou si našla nemocného chlapa, kterého bude zachraňovat.
Já si zasloužím víc.
Děti si zaslouží víc
Zasloužím si dobrý vztah.
Kamarádství.
Povídání si.
Ne furt jen čekání.
Čekání, až bude líp.
Zakousávání se.
Říkání si:
• ještě to vydržím
• nebudu reagovat, on je unavený
• on je přetížený
Ale mě už nebaví to akceptovat.
Chápu, že takhle by se možná nechoval, kdyby nebyl vyčerpaný.
Ale to neznamená, že to budu trpět.
Já ani děti.
Nebaví mě dívat se, jak se utrhne na syna.
Jak na něj kvůli blbosti vykřikne.
Štve mě to.
A už to nechci přehlížet.
Dlouhé roky mě štvaly jen návštěvy u mojí mamky.
A teď je pro nás paradoxně bezpečnější být u mamky, než tady s manželem.
A to je pro mě hodně silné uvědomění.
Závěr
Začínám cítit, že tohle už není jen o pochopení.
Je to o hranicích.
Ne o tom, že ho změním.
Ale o tom, co už nebudu dál přijímat.
Možná první krok není velké rozhodnutí.
Ale malé, konkrétní věci:
• ozvat se, když křičí
• vzít děti a odejít z místnosti
• neomlouvat jeho chování
A postupně si stavět život, kde je pro mě a moje děti víc bezpečí.
Protože chápat někoho neznamená snášet všechno.
A já už nechci jen vydržet.
Chci žít jinak.
