Článek
Proč je tak těžké se smířit s tím, že se možná nezmění?
Dlouho jsem si říkala:
ono se to zlepší
je to jen fáze
ještě chvíli
A pak jsem si zkusila říct jinou větu:
možná se to nezmění.
A v tu chvíli se ve mně něco sevřelo.
Nešlo jen o něj.
Otevřely se úplně jiné věci.
Strach, že zůstanu na všechno sama.
Ne jen prakticky.
Ale ten pocit:
• nikdo mě nepodrží
• všechno je na mně
Strach, že takhle bude vypadat můj život.
Ne pár dní.
Ale roky.
Strach, že jsem udělala chybu.
Že jsem si vybrala špatně.
Že jsem na tom postavila život.
A pak ještě něco:
Strach, že budu muset něco udělat.
Že to nepůjde jen vydržet.
A úplně pod tím vším
• strach, že o něj přijdu
Najednou mi došlo, že já se nesnažím „nevidět realitu“.
Já se snažím neotevřít tyhle pocity.
Proto je tak těžké se smířit.
Ne kvůli němu.
Ale kvůli tomu, co to znamená pro mě.
A tak jsem to začala brát jinak.
Ne:
• on se nikdy neuzdraví
Ale:
• možná se to teď nezmění tak, jak bych potřebovala
To je pro mě snesitelnější
Smíření není o tom vzdát se.
Je o tom podívat se na pravdu tak, jak je.
A dovolit si cítit, co to ve mně otevírá.
Protože nejtěžší není ta realita.
Nejtěžší je unést to, co v nás spustí.
