Článek
Jenže rodina, která na tátu čeká, než se „uvolní z práce“, se často nedočká.
A žena, která se přizpůsobuje pořád dokola, se ztrácí sama v sobě.
Naše záchranné body
1. Nastavili jsme hranice
Dlouho jsme doufali, že se to samo zlepší. Že přijde víkend, kdy prostě zůstane doma. Nepřišel.
Až když jsme si jasně řekli, že nechceme žít kolem práce, ale kolem rodiny, začalo se to měnit.
Když má manžel pracovní víkend, já i děti si plánujeme den po svém. Nečekáme. A dopředu se s manželem domluvíme na programu a našich očekáváních.
2. Neděle je naše
Neděli máme jako společný rodinný den bez práce.
Bez notebooku, bez výmluv, bez schůzek.
Někdy jdeme ven, podíváme se na film, jedeme na kole, nebo neděláme nic. Ale jsme spolu.
A právě v té obyčejnosti se děje to, co nám tak dlouho chybělo.
3. Táta a syn
Dítě potřebuje svého tátu.
Ne perfektního, ne superproduktivního – prostě přítomného. Bez telefonu, bez práce, bez výmluv. I manžel zjistil, že mu to dává víc než práce. Cítí se být potřebný, obdivovaný, nepostradatelný. Je to pro něj léčivé.
4. Rande jednou za měsíc
Jednou za měsíc si vyjdeme sami.
Ne jako rodiče, ale jako dva lidé, kteří si kdysi rozuměli bez slov.
Nemusí to být nic velkého – procházka, káva, večer doma. Důležité je, že se znovu potkáváme. Z očí do očí.
5. Už ho nezachraňuju
Workoholismus nezmizí, když budete obětavější.
Dřív jsem se snažila ho „zachránit“ – z práce, z únavy, z výčitek.
Teď vím, že jeho změna je jeho práce.
Já se starám o sebe, o nás, o to, co můžu ovlivnit.
6. Nezapomínám na sebe
Děti potřebují mámu, která se neztratila v čekání na tátu. Starám se o sebe – i to je forma lásky k rodině. Jdu sama na procházku, píšu si své zápisky, blog, jdu ven s kamarádkou… Jen žena s nasycenými potřebami, může držet rodinu nad vodou.
Ženy:
Čekáte, až si partner udělá čas, nebo už jste si ho začaly tvořit samy?
Máte ve vašem týdnu den, který patří jen vám, ne práci?
Muži:
Kdy naposledy jste odložili notebook a jen byli s rodinou?
Co by se stalo, kdybyste si dovolili vypnout – ne práci, ale hlavu?
