Článek
Když se něco rozpadne dřív, než to vůbec vznikne
Těšila jsem se.
Nebyl to jen nápad. Byl to pocit. Obraz. Kus života, který už ve mně existoval, i když ještě nebyl vidět venku. Kroužek pro děti, tvoření, radost, smysl. Něco mého.
A pak to nevyšlo.
Jedno rozhodnutí. Jedna dotace, která nepřišla. A najednou jako by někdo sfoukl svíčku, která sotva začala hořet. Zůstalo po ní ticho. A zklamání, které bylo větší, než by dávalo „logicky“ smysl.
Protože to nebylo o kroužku.
Bylo to o tom, že jsem se na chvíli viděla jinak. Jako někdo, kdo tvoří, kdo má něco svého, kdo stojí na vlastních nohách. A ten obraz se najednou rozpadl.
A to bolí.
Chvíli jsem měla chuť to celé zahodit. Říct si, že to nebylo ono. Že to byl špatný směr. Že mám hledat něco „lepšího“. Něco víc jistého. Něco, co tentokrát vyjde.
Ale pak mi došlo něco důležitého.
To, co bolelo, nebyla ztráta projektu.
Byla to ztráta spojení se sebou.
Protože během toho plánování jsem nebyla závislá na okolí. Nebyla jsem jen v roli partnerky nebo mámy. Byla jsem v pohybu. V tvorbě. V životě.
A tohle nezmizelo s tou dotací.
Jen ta forma.
Možná máme tendenci si myslet, že když něco nevyjde, znamená to, že to nebylo správně. Že to nebylo „ono“. Ale někdy to znamená jen to, že cesta ještě není hotová.
Že jsme se dotkli něčeho skutečného… ale budeme to muset najít jinudy.
Kroužek nebyl omyl.
Byla to stopa.
Ukázalo mi, že: chci tvořit
chci pracovat s dětmi
chci mít něco svého
chci cítit smysl
A to všechno tady pořád je.
Poučení pro mě?
Nepřestat kvůli jedné zavřené dveři.
Ale taky: neupnout se na jednu konkrétní formu.
Protože moje potřeba není „kroužek s dotací“.
Moje potřeba je: tvořit, být živá, mít své místo ve světě.
A možná to nakonec bude vypadat úplně jinak.
Možná menší. Možná jednodušší. Možná bez dotací.
Ale pokud to bude moje, bude to stačit.
Zklamání někdy není konec.
Je to moment, kdy se realita nepotká s představou.
Ale to, co bylo v té představě živé, pravdivé a naše… to nezmizí.
To jen čeká, až to vezmeme zpátky k sobě.
