Článek
Byli jste někdy uvnitř krematoria? Pokud nepočítám naštěstí nyní nefunkční pece v koncentračních táborech, tak já ne. Jistě, smuteční síni navštívili téměř všichni a přejeme si, aby takových návštěv bylo co nejméně, ale do útrob se moc z nás nedostalo. Ale téměř každý z nás se tam dřív nebo později podívá. Tedy, minimálně naše ostatky…
Petr Iljič Něstěrenko byl prvním ředitelem moskevského krematoria, které pomáhal vybudovat. Ve funkci byl v letech 1927 až 1941, kdy si pro něj přišla, krátce po zahájení německé ofenzívy do Sovětského svazu, tajná policie NKVD. No a osudy tohoto zajímavého člověka nás provádí román Kremulátor běloruského spisovatele Sašy Filipenka (zcela nepřekvapivě už nyní nežije v Bělorusku).
Kniha je postavena na reálných výsleších a životním osudu Něstěrenka. Ten je barvitý, jak jen může v první polovině 20. století – od bojů na straně Bílých až po taxikaření v Paříži, nakonec tedy v čele instituce, kam vedou poslední kroky člověka. A asi si rychle dovtípíte, že ve 30. letech byly ty kroky v Moskvě, Leningradu a dalším okolí často velmi nedobrovolné.
Filipenkův román si s vámi moc nehraje. Dějiny Sovětského svazu nejsou žádná selanka a Něstěrenko/autor to nikterak nezastírá. Ten, kdo včera popravoval, je dneska popraveným, historie se s tím moc nepáře. Při čtení jsem se často neubránil dojmu ke srovnání s Laskavými bohyněmi od Jonathana Littella. Však koneckonců, stalinismus a nacismus používaly velmi často obdobné prostředky.
Kremulátor je zařízení, které rozemele zbytky ostatků do jemného popela. A obdobně mě rozemlel i tento román s vědomím, že historie se často opakuje…
