Článek
Tyhle věci šly většinou úplně mimo mě, myslím, že málokdo tyto tradice dodržuje úplně do detailu, ale jednu dobu jsem velikonoční tradice odmítla dodržovat úplně.
Samozřejmě že od dětství se u nás Velikonoce v rodině slavily úplně tradičně, nejsem z vesnice, ale z města, ale i tady se chodilo na šmigrust, chlapi nás polívali levnou voňavkou, dali si u toho štamprli, my jsme upekly nebo koupily beránka a nalepily nějaké nálepky na vajíčka a ta pak rozdaly.
Jenže pak někdy v pubertě jsem se seznámila s křesťanstvím a poznala jsem, o čem jsou pravé Velikonoce, o připomenutí úmrtí a o oslavě zmrtvýchvstání Ježíše Krista, a tak jsem tyto pohanské zvyky odmítla úplně! A ani katolické zvyky mi nic neříkaly, protože nejsem katolík. Na Velikonoce jsem se zabarikádovala doma, nikomu neotevírala, žádná vajíčka nebarvila a úplně nejlépe odjela z města. Dneska bych to nazvala až takovým náboženským fanatismem. Jenže takový náboženský fanatik většinou nemá moc přátel a nakonec se i přestane stýkat s rodinou. A právě svátky bývají skvělou příležitosti se se širší rodinou sejít (i když je samozřejmě smutné, když se setkáváme JEN o svátcích protože se to má).
Časem mě tento fanatismus naštěstí opustil, a pochopila jsem, že i když samozřejmě Ježíšovo zmrtvýchvstání můžu oslavovat „v srdci“ každý den, není důvod proč spolu s tím neoslavovat svátky jara, dodržovat tradice a sbližovat se tak s přáteli a rodinou.
Zvlášť, když má člověk už děti, tak rád předá tyhle tradice dál (samozřejmě dnes už bez kořalky, voňavek a pomlázku použít téměř symbolicky). Ráda se pak inspiruji i trochu západními tradicemi a pro děti připravím takzvaný Egg Hunt, kdy hledají vajíčka například na zahradě a hrají různé hry.
A buďme upřímní, stejně nejoblíbenější česká velikonoční tradice je zelený čtvrtek, kdy se čepuje zelené pivo. Koneckonců každá příležitost k tomu, aby se lidi sešli, se počítá!
